Archiv naší Červené knihovničky

Tobi, vyskakující metr nad zem a držící se neustále v rozkroku se rozběhl směrem do lesa.

Zetsu ho chvíli pozoroval a pak se nejistě ozvala jeho první půlka: „Co kdybychom se šli podívat?“

„Magoříš? Vypadali by jsme jako úchylové, na to je tady snad Tobi, ne?“ protáčela oko druhá půlka.

„Jupí,“ ozval se z lesa po chvíli úlevný výkřik.

„Ten idiot by nás byl fakt schopnej…“ začala Konan.

„Drž hubu!“ okřikl ji Sasuke.

Momentálně skenoval okolí svým Sharinganem a hledal jakékoliv miniaturní známky přítomnosti toho otravného bloňďáčka.

Přes svůj neúspěch měl stejně pocit, že mu je teď Naruto mnohem blíž, než si kdy doufal myslet. Toužil ho odhalit a… A pak co? Tím si nebyl jistý. Asi si chtěl jen promluvit, nebo ho zase jenom vidět. Popravdě to ani sám netušil.

Jenže v tuhle chvíli by to byla Narutova smrt, kdyby ho odhalil a asi z toho důvodu byl radši, že nenachází žádné stopy.

Jen jedna věc mu trochu vrtala hlavou. Jestli tu Naruto je, pak by tedy měl cítit jeho čakru. Pokud ji necítí, jsou jen dva důvody. Není tu, nebo se ji naučil perfektně skrývat. Sasuke nedokázal říct, co ho více děsí.

„Hotovo!“ přiběhl zpátky rozjařený Tobi z lesa a žmoulal cosi v ruce.

„Hele, mám novou kapsičku,“ mával s tím nad hlavou.

„No jo, zase si někde něco vyhrabal, ty prase,“ nemohla si Konan pomoct, aby si nerejpla.

Naruto, pozorujíc všechno ze svého úkrytu, se díval na tu šedou věc. Asi některý z ANBU vytratil svou kapsu. Nedokázal uvěřit, že by byli tak neschopní. Každopádně se rozhodl získat ji zpět, aby jejich mise nevybouchla hned na začátku.

Ruku pomalu a opatrně sunul ke kapsičce a…

Sasuke se podíval na důvod Tobiho radosti a na malý okamžik se mu zastavilo srdce. To nebyla obyčejná ninjovská kapsa, jakou nosí všichni. Tahle měla na spodní straně téměř nepatrnou značku. Nebýt jeho očí, tak by si jí nevšiml, stejně jako ostatní, ale protože ji tak důvěrně znal, nemohla mu uniknout.

Takže Naruto je opravdu tady! Co ale teď?

„Sledují nás,“ šeptl tichým hlasem, že to slyšela jen Konan, která mu stála nejblíže.

„Co to povídáš, to je nemožný,“ zavrtěla nevěřícně hlavou, ale přesto se začala pozorněji rozhlížet kolem.

V Narutovi hrklo, přestože neslyšel jejich tichá slova, všiml si jejich zkoumavých pohledů. Stáhl svou ruku zpět a přivřel soustředěním oči. Hlavně se teď neprozradit! Nedát jim šanci vycítit jeho chakru a slyšet jeho pohyby.

„Hej, co je?“ houkl na ně Kisame, protože mu jejich zvýšená pozornost přišla podivná.

„Nic,“ řekla modrovláska. Nemohla si dovolit mluvit nahlas o jejich nepříteli. Jak ho vlastně mohli přehlédnout?

„Jdeme,“ zavelel Sasuke a pokynul ostatním, aby se vydali napřed. Sám chtěl jít poslední a vypořádat se s nezvaným hostem po svém.

„Od kdy tady poroučíš?“ zamručel naštvaně Zetsu, v tomhle ohledu se obě jeho půlky shodly. Tobimu to bylo jedno, měl svou kapsičku, kterou musel pečlivě prozkoumat.

„Poslechni ho,“ okřikla ho Konan a sama se vydala na cestu. Zbylí ninjové ji mlčky následovali. Jen se tiše divili ostrému tempu, které nasadila. Sasuke běžel kus za nimi, aby měl soukromí na ono setkání.

Naruto chvíli vyčkával, než se vyhrabal ze křoví a vyrazil za nimi. V duchu nadával na své ANBU společníky, kteří teď byli bůhví kde, jen ne tady s ním. Tiše je následoval ze slušné vzdálenosti, aby neslyšeli jeho kroky. Upíral oči před sebe, snažíc se co nejméně mrkat – co kdyby zmizeli? Najednou se prudce nadechl a zase vydechl. Jak počítal tak počítal, stále viděl jen čtyři osoby! Kam zmizel pátý člen Akatsuki bandy?!

„Nazdar Naruto,“ ozvalo se mu za zády, načež mu naskočila husí kůže. Ten hlas by poznal kdekoli a kdykoli. Sasuke…

Naruto se otočil a pohlédl na něj. Čekal, že bude v okamžiku uvězněn v nějaké iluzi Sasukeho Sharinganu, ale místo toho hleděl do jeho hlubokých černých očí.

Hleděl na něj a pomalu, ale jistě, propadával jeho kouzlu. Rty se mu neslyšně pootevřely, jak jimi chtěl oplatit pozdrav, ale nevycházel z nich žádný zvuk.

„Vůbec jsi se nezměnil,“ pronesl zamyšleně Sasuke, ale z jeho tónu nebylo vůbec poznat, jestli to myslí v dobrém, nebo naopak.

Narutovi se přeci jen podařilo nějak zavřít ústa a tak zůstal na Sasukeho pouze tupě civět. Ten si Naruta prohlédl od hlavy k patě a pak udělal krok vpřed. Od sebe je dělilo dalších devět kroků, přičemž Naruto měl krok za sebou strom.

Sasuke ho pozorně sledoval. Reakce na první krok byla téměř nepatrná, jenom jemné zachvění víček. Při dalším kroku už nic nezpozoroval, pouze Narutovo dýchání přidalo neznatelně na rychlosti.

Po chvilce se jejich vzdálenost zmenšila na poslední krok.

Sasuke pozoroval Naruta a čekal, co podnikne.

Naruto oproti tomu doufal, že na něm nebude znát jediný pohyb. Uvnitř něho se z něj totiž stával kotlík. Doufal, že není navenek znát, jak se celý chvěje a nemůže vystačit s dechem. Modlil se, aby Sasuke konečně udělal ten poslední krok, aby zrušit tu tenkou vzdálenost a on mohl ucítit vůni jeho kůže. Ale na druhou stranu ho zapřísahal, aby už nechodil blíž. Měl obrovský strach. Strach z toho, že svou vášeň už neudrží na uzdě…

Sasuke se mu zahleděl do očí a udělal poslední krok. Právě jím zrušil tu poslední mezeru mezi nimi a Naruto mohl cítit tlukot Sasukeho srdce. Jen doufal, že Sasuke neslyší to jeho, protože znělo jako prase po deseti metrech.

„Ach, Naruto,“ vydechl vroucně Sasuke a přejel svými rty po jeho.

Naruto se vůbec nehýbal. Toužil po dalším doteku, ale bál se, že svou akcí by mohl všechno zničit.

Z jeho myšlení ho vyrušil až dotek v rozkroku.

„Uááá,“ zařval Naruto a odskočil dozadu, kde to napálil do stromu. Strom přežil, ale Narutovi se na hlavě začala rýsovat boule.

„Naruto, můžeš mi říct, co to děláš?“ ozvalo se asi jedenáct kroků od něj.

Naruto se podíval udiveně na Sasukeho, který stál na svém původním místě.

„Co tam děláš?“ vypadlo z něj podezíravě.

„Celou dobu tu stojím, ty tupče, a koukám na tebe. Když na tebe vlezla ta veverka, tak to vypadalo zajímavě,“ ušklíbl se proti zvyku Sasuke a pozoroval, jak na něj Naruto nevěřícně valí oči.

„Veverka… Nepoužil jsi Sharingan?“ zeptal se ještě opatrně Naruto, načež Sasuke zavrtěl záporně hlavou.

‚Bože,‘ pomyslel si celý rudý Naruto, ‚byl bych schopnej si to rozdat s veverkou…‘

Vyděšeně zíral před sebe. Věděl, že ho to k Sasukemu táhne, ale že by to byl zrovna tenhle druh přitažlivosti? Copak už je tak mimo, že by si zašpásoval s Uchihou?! Kterého mu mimochodem málem nahradila veverka. Bezva.

„No, možná ses změnil. Kromě toho, že nemáš ty stupidní oranžový hadry, jsi snad ještě víc ubožejší,“ pronesl chladně Sasuke, když ho blonďákovo otvírání a zavírání pusy, a la kapr na suchu, přestalo bavit.

„Cože?“ vykulil oči Naruto.

„Usuratonkachi, ty jsi i hluchý?“ pozvedl obočí Sasuke, takže vypadal ještě více arogantněji.

„Přestaň,“ sykl Uzumaki. On ho po takový době vidí a co udělá? Naváží se do něj. Úplně to vypadá jako v době, kdy jim bylo něco málo přes dvanáct a byli rivaly.

„A s čím?“ naklonil lehce hlavu na stranu černovlásek.

„Se vším! Stojíš tu přede mnou, navážíš se do mě a tváříš se jako největší bos! Sakra Sasuke, ty mě tak rozčiluješ!“ ztratil Naruto nervy a rozkřikl se na svého kamaráda. ‚A nechápu proč, ale přitahuješ mě,‘ dodal si v duchu pro sebe.

„Z tebe je teď hysterka?“ posmíval se mu dál Uchiha. To už Naruto vypěnil úplně a přestal přemýšlet o svých činech. Přiskočil k Sasukemu, chytl ho za ramena a nešetrně s ním zatřásl. To Sasukeho tak moc vykolejilo, že přestal kontrolovat svůj nic neříkající výraz ve tváři a usadil se mu tam konsternovaný.

„Co to do háje děláš?“ odstrčil ho od sebe a propaloval ho onyxovýma očima.

„Snažím se tě probrat,“ pokrčil rameny Naruto. Na lících se mu objevil sotva znatelný ruměnec – konečně si uvědomil svoje chování.

„Ty jsi idiot,“ zavrčel ledovým hlasem Sasuke a zadíval se na narůžovělého blonďáka, jenž se teď utápěl v rozpacích.

„Ty větší,“ zamumlal na oplátku Naruto.

„Snažíš se mě vytočit? Tak hele, jsem tu, abych ti dal do huby, takže to nezdržuj.“

„Nesnažím se tě vytočit, jen ti říkám, že jsi větší idiot než já,“ opáčil Uzumaki.

„Ubožáku,“ zasyčel varovně Sasuke. Právě v tuhle chvíli se to v něm začínalo vařit. Narutova přítomnost ho doháněla k šílenství. Za prvé díky jeho řečem a za druhé tím, že cítil to narůstající pouto mezi nimi. Tu zvláštní přitažlivost nebo co to bylo.

Naruto zatím zblízka mapoval Sasukeho obličej. Stáli jen kousek od sebe a tudíž si mohl perfektně prohlédnout každý záhyb jeho kůže a rtů.

Obzvlášť se mu zalíbilo Sasukeho malé strniště na bradě. Asi neměl čas se o něj postarat, ale takto mu připadal jaksi mužnější, nebo jak to nazvat. Je pravda, že když se podívat na Asumu-senseie, tak necítil přitažlivost, jen mu bylo líto, že není jeho senseiem a nebere ho na ramen. Chouji měl holt štěstí. Kakashi-sensei ho leda obral a zdrhnul číst ty Jirayovi prasárny.

Když ho tak pozoroval, naklonil se k Sasukemu o něco blíže. Ten se na chvíli zarazil a naštvaně vyhrkl: „Co je?“

Naruto bezmyšlenkovitě odpověděl: „Hele a nemáš tam občas blechy?“ šťouchl Sasukeho do brady přesně na místo růstu jeho strniště a sám si přejel rukou po své jemné hladké tváři.

„Zvrhlý poustevník choval ve vlasech krysu, tak jsem myslel, že bych si nechal narůst vousy a  taky si jednu pořídil, ale říkal, že v jakýchkoliv vousech se chovaj leda tak blechy… Zajímavé je, že je má i Akamaru,“ napřímil se u své dlouhé zpovědi a podrbal se ve vlasech.

Sasuke stál na místě jako kus šutru a vyjeveně sledoval naoko přemýšlejícího Naruta.

Na chvilku ho zachvátila panika. Jednak z důvodu Narutovi blízkosti, kdy měl sebeovládání malého děcka, co mu před nosem mávají lízátkem a jednak z myšlenky, že by jeho krásnou tvář mohly obývat blechy…

Ano, i dokonalý Sasuke Uchiha měl slabinu. Nebylo jí nic jiného, než strach z blech.

„Sasuke, jsi pořádku?“ znovu se k němu sklonil Naruto.

„B… Blechy?“ vykoktal Sasuke směrem k Narutovi a jeho oči ovládl zmatek.

„Ukaž,“ sklonil se Naruto ještě blíž k Sasukemu a začal mu prozkoumávat bradu, současně po ní systematicky přejížděl palcem.

„Hm, žádná tam není,“ povzdychl si zklamaně Naruto a zvedl oči k Sasukemu.

Ten upíral svoje hluboké tůně přímo na Naruta a tělem se mu proháněly návaly horka. V duchu doufal, že snad nezapomněl dýchat, protože by byl nerad, kdyby ho právě teď ranila mrtvice.

Ovšem Naruto na tom nebyl o nic lépe…

Taktéž cítil ten spalující oheň uvnitř jeho těla, který po dobu Sasukeho nepřítomnosti jen plápolal. Teď ho jeho plameny upalovaly zevnitř. Kéž by na to existoval nějaký lék. Lék na ty prazvláštní myšlenky, které ho teď napadaly, když se díval do černých hloubek Sasukeho očí, v nichž by se byl schopen ztratit. Sakura by mu jistě nějaký prášek dala, kdyby…

‚Ježiši! Sakura!‘ vzpomněl si na svou dívku se zděšením Naruto a zalapal po dechu. Jeho tvář získávala smrtelně bledou barvu.

„Usuratonkachi?“ zadíval se na něj nechápavě Sasuke, protože mu přišlo divné, jak jeho dávný přítel zničehonic změnil výraz i barvu. Vždyť ještě před pár vteřinami byl narůžovělý a působil sexy. Teď působí zmateně a vylekaně.

Jak tak přemýšlel, najednou si uvědomil, jakým směrem se jeho myšlenky ubírají. Myslí si, že je Naruto sexy?!

„Sakura…“ zachraptěl nepřítomně Naruto.

„A co s ní?“ zahučel Sasuke a trochu od něj poodstoupil. Nejspíš doufal, že když se dostane dál z jeho dosahu, zbaví se svých úchylných představ týkajících se blonďáka před ním.

„Ona mě miluje a já... taky ji mám rád,“ zamumlal stále ne zcela přítomným hlasem Naruto. Sasukeho jako by polili studenou sprchou. Ta růžová otrava chodí s Narutem? Jak se to mohlo stát?

„Proč mi to říkáš?“ zamračil se a navenek nedal vůbec znát, že ho to zaskočilo. Zachovával si svůj zjev cool týpka.

„Proč?“ zeptal se sám sebe Naruto a v duchu dodal: ‚To bych taky rád věděl!‘

„Na to se ptám já tebe,“ vyjel na něj podrážděně Sasuke a zkřížil ruce na prsou. Tohle vážně nemohl pochopit. I když byl Naruto idiot, přece jen si myslel, že má víc mozkových buněk, než ta růžová pijavice. Ani ve snu ho nenapadlo, že by se ti dva mohli dát dohromady.

„Ty jsi ještě větší tupec, než jsem si myslel,“ vypustil Sasuke z pusy dřív, než se stihl zastavit.

„Můžeš mě přestat konečně urážet?“ vyjel teď už i Naruto.

Oba se měřili očima a ve tváři měli zuřivý výraz, který neskryl ani Sasuke.

„Mě to už vážně nebaví,“ rozkřikl se Naruto, „od té doby, co jsi odešel, nedělám nic jiného, než myslím na to, jak tě přivést zpátky. V noci nespím, protože místo abych si odpočinul, děsí mě noční můry. Ve dne trénuju do vyčerpání, abych byl silnější, abych tě dokázal přivézt zpět. Každou volnou chvíli věnuju tomu, abych o tobě získal nějaké informace, abych věděl, kde právě jsi, Když mám konečně jiskřičku naděje, že tě potkám, a tak se i stane, poslouchám jen urážky a nic víc. Já už asi ani nevím, kdo doopravdy jsi…“ vydechl.

Přes svůj vyčerpávající výklad cítil, že neříkal úplnou pravdu. Věděl, kdo před ním stojí. Byl to Sasuke, takový, jaký ho znal… Arogantní a chladný.

Ale slova, která od něj za tu dobu, co tu stojí, slyšel, ho silně zraňovala, ať už si to hodlal přiznat, nebo ne.

Štvalo ho tím víc, že nedokázal na rovinu říci, to co chtěl. Měl sice v hlavě obrovský zmatek, ale jedna věc byla naprosto jistá: Toužil mít Sasukeho zpět a to v jakékoliv podobě.

„Naruto,“ zaslechl Sasukeho tichý hlas, „já jsem se nezměnil. Vždycky jsem byl takový, to jen ty jsi na mě chtěl vidět ty dobré věci. Nebudu si hrát na někoho, kdo nejsem, ani kvůli tobě.“

Naruto k němu zvedl oči. Věděl, co tím chce Sasuke říct. On si vybral pro něj tu přirozenější cestu. Teď byl on v roli padoucha a Naruto zůstal hrdinou. Osamělým hrdinou. Ať chtěl nebo ne, musel si přiznat, že oba stojí na opačné straně řeky a ani jednomu se ji nechce přeplavat.

Naruto se najednou strašně cítil sám. Tak moc, že bolest v jeho srdci byla až neuvěřitelná.

Sasuke viděl v jeho očích, jak se cítí. Viděl, že jeho jinak modré jiskřivé oči jakoby zešedly a příval bolesti v nich byl téměř nekonečný.

Přesto, že jeho samotného to při pohledu na něj také bolelo. Musel si Naruto uvědomit tu jedinou skutečnou, i když velmi krutou, pravdu.

On se už nevrátí.