Archiv naší Červené knihovničky

Vrať se…

Běží za ním, ale jeho záda se pomalu, ale jistě vzdalují.

Nemůže popadnout dech, sípe, zakopává, před sebou nataženou ruku, aby ho mohl zadržet.

Vrať se…

Vrať se… SASUKE!!!

Noc pročísne výkřik, který zároveň ukončí ten neustále se opakující sen.

Zmateně se posadí na posteli a naslouchá do tmy. Nikdo ho asi neslyšel.

Oddychne si a rukou si utře zpocené čelo.

Od té doby, co obývá pokoj toho pitomého Uchihy, se pořádně nevyspal.

Nemohl přece za to, že mu vyhořel byt, protože nechal zapnutou troubu, když spěchal na nečekanou misi. Nemohl ani za to, že v ní nechal napůl zastrčenou utěrku, to byla přece taky jen náhoda…

Když si vzpomněl, jak Sakuru málem kleplo, když viděla, jakou spoušť způsobil, musel se zasmát. Málem z toho chudák měla infarkt.

No a Naruto se přestěhoval do Sasukeho bytu… byl jediný volný.

Od té doby má tuhle noční můru.

Už ani nevěděl, jak dlouho se za ním honí, ale pomalu cítil, že ho to začíná vyčerpávat, že se mu Sasuke opravdu vzdaluje. Jak moc by si přál mít ho u sebe…

CO? Naruto zatřásl hlavou. Samozřejmě, že by chtěl mít Sasukeho u sebe, vždyť je to jeho kamarád…

Naruto protočil oči a plácl se do čela. Měl by okamžitě přestat myslet, protože mu to fakt nejde. Ten hlupák Uchiha mu už i tak dost zaměstnává mysl.

Slezl z postele a začal se přehrabovat mezi hadry, které se mu válely po celém pokoji. Někde tu totiž měl určitě ručník a studená sprcha mu v tuhle chvíli vážně bodne.

Ovšem ani když po čtvrt hodině nenašel nic, co by ten ručník aspoň připomínalo, tak to vzdal, otevřel okno a zalezl zpět do postele.

Jeho oči zabloudily na zeď nad postel, kde se vyjímal znak klanu Uchiha. Sasuke si ho sem kdysi namaloval a Naruto se mu za to posmíval. Pravdou bylo, že mu to záviděl. Záviděl mu, že kdysi někam patřil.

Naruto se ponořil do vzpomínek a zavřel oči. Za chvíli upadl do dalšího neklidného spánku.

***

Vrať se…

Slyšel za sebou jeho zrychlující kroky a ačkoliv toužil zastavit, tak kráčel dál.

Šel pomalu, ale přesto cítil, že se mu vzdaluje.

Proč ho sakra nedohoní?

Slyšel, že je na pokraji sil a slyšel ten jeho zoufalý křik.

Vrať se…

Vrať se… SASUKE!!!

Prudce se posadil a jeho černé oči zíraly do tmy.

Proč se mu pořád zdá ten sen? Proč se ho nemůže zbavit?

Proč, Naruto?

Nervózně si projel rukou své havraní vlasy. Tušil, že když znovu usne, sen se vrátí, a to nechtěl. Raději vstal, aby si mohl zatrénovat. Cestou na tréninkové hřiště – jež měl k dispozici – si v hlavě přehrával svou noční můru. Neustále se opakující noční můru. Opět si vybavil ten bezmocný výkřik, jakoby ho opravdu slyšel uvnitř své hlavy. Rychle s ní zatřásl, aby se zbavil těch nepříjemných pocitů, které pociťoval při vzpomínce na onen sen.

Jakmile došel na své obvyklé místo, pustil se do tréninku. Tady se konečně mohl oprostit od všech svých starostí, tady mohl na vše zapomenout.

***

Naruta vzbudil až nepříjemný tlukot na dveře. Ospale mžoural očima do oslňujícího světla, načež se líně – jako kočka – protáhl. Rychle pak běžel otevřít, nedbajíc na to, že na sobě má jen svůj noční úbor, trenky s roztomilými žabičkami. Za dveřmi ho čekalo celkem milé překvapení v podobě růžovlasé dívky.

„No… nejdřív jsem ti chtěla vynadat za to, že jsi mě tu nechal stát tak dlouho, ale to jsem ještě netušila, jaké mě tu čeká uvítání,“ usmála se mile a obdivně si prohlédla Narutovo vypracované břicho i hrudník, nakonec se zastavila u žabičkových trenek – jak roztomilé.

„Sakuro-chan,“ zazubil se svým typickým zářivým úsměvem blonďáček a přitáhl si dívku pro polibek, noční můry i jiné děsy byly zapomenuty. Tedy alespoň prozatím.

„Naruto, kdy si hodláš uklidit?“ protočí pak oči, když se rozhlédne po jeho bytě.

„Ale, Sakuro-chan, přece teď nebudeš řešit takové věci, když jsme začali tak hezky…“ pousmál se Naruto a zase si chtěl Sakuru přitáhnout, když se mu vymanila z náručí a v okamžiku už stála u dveří.

„Stejně jsem ti jen přišla říct, že tě hledá Pátá, nebo spíš se po tobě ptá,“ mrkla na něj Sakura a než dovřela dveře, zašeptala: „Neboj, stavím se večer…“

Naruto zíral ještě dobré dvě minuty s připitomělým úsměvem na zavřené dveře, za kterými před chvílí zmizela Sakura. Pak se podrbal ve vlasech a povzdechl si.

„No jo, ženská…“ uniklo mu do ticha a začal se prohrabávat skrz kupu hadrů, ve které měl mít i svou oranžovou kombinézu.

„Možná měla Sakura pravdu,“ mumlal si pro sebe, „takhle tu za chvíli už nic nenajdu.“

Po půlhodině hledání, přehrabování a nadávání, se Naruto konečně vyštrachal z bytu, zamknul za sebou a vydal se po střechách k budově Hokage.

„Baa-chan, tak jsem tady,“ zvolal ve chvíli, kdy rozrazil dveře kanceláře a nasadil na tvář svůj zářivý úsměv.

Pátá na něj zírala s otevřenou pusou.

„Je ti dobře, Baa-chan?“ přispěchal k ní Naruto, div že jí nenacpal nos do krku.

Pátá zrudla a její ruka vystřelila směrem k Narutově hlavě. Ten byl ovšem připraven a bleskurychle uskočil z dosahu.

„Naruto, dnes opravdu pokoušíš mojí trpělivost!“ soptila Hokage a propichovala očima nevině vyhlížejícího blonďáka.

„Já za to nemůžu, žes nechala otevřenou pusu,“ namítl Naruto a založil si ruce na hrudi.

Pátá v tu chvíli vypadala jako soptící kotlík.

„To proto, žes mi skočil do řeči!“zvýšila hlas a šmátrala ve stole po flašce saké. Jen trošku na uklidněnou.

„To trpíš samomluvou?“ vyvalil blonďáček oči.

Do chvilky ticha se ozval zvuk tříštícího se skla a zuřivý výkřik Páté.

Naruto už na víc nečekal a zmizel z kanceláře.

„Naruto!!!“ ozvalo se vesnicí.

„Pátá, myslíte, že to zvládne?“ zeptal se Anbu, který celou dobu pozoroval výjev z rohu kanceláře, „Za celou dobu si nevšiml mé přítomnosti a nevypadá, že by pobral dost rozumu.“

Pátá hleděla z okna.

“Věděl o tobě,“ zavrtěla hlavou.

„Musíš mít trpělivost. V něj věřím víc, než v kohokoliv jiného. Zvládne to,“ dodala pevně, „teď ho ovšem najdi a vše mu vysvětli. Nejlepší bude, když odejdete už dneska.“

„Rozumím,“ přikývl Anbu a zmizel.

Stačilo mu jen pár minut, než onoho blonďáčka našel. Jako obvykle seděl u svého oblíbeného ramenu u Ichiraku.

„Naruto?“ zašeptal maskovaný ninja těsně u jeho ucha. Jmenovaný leknutím nadskočil. Vůbec si totiž Anbu nevšiml, byl vážně tichý.

„No?“ otočil se čelem k ninjovi s medvědí maskou.

„Musím s tebou mluvit,“ oznámil mu a rozhlédl se kolem, poté dodal. „V soukromí.“ Než Naruto stačil přikývnout, či začít namítat, neznámý ho vytáhl na nohy a doslova odtáhl do jedné z postraních uliček, kam moc lidí nezavítalo. Tady je to pravé místo pro tajné rozhovory.

„Hele, o co jde?!“ začal se čílit hyperaktivista.

„To ti hned vysvětlím,“ zamručel Anbu značně otráveně. Podle toho, co o Narutovi slyšel, moc rychle nechápal, takže to bude možná dlouhé vysvětlování. Povzdechl si, škoda, že mu to nesdělila Tsunade, ta už má praxi. Jenže ona má málo pevné nervy…

„Jde o misi, kterou se lady Tsunade rozhodla svěřit tobě,“ zadíval se na blonďáčka, jako by tomu jen těžko věřil, „a pár dalším z Anbu. Naše hlídky zaznamenaly několik členů Akatsuki, jak se potulují blízko hranic. Nevíme o co jim jde, a tak máme za úkol je sledovat. Jestli plánují útok, musíme to zjistit a dát vědět vesnici.“

Naruto na něj koukal trochu vykuleně. Baa-chan ho posílá sledovat Akatsuki?!

„A ví se, kdo to je?“ zeptal se, aby zjistil všechny podrobnosti.

„Přesná totožnost známa není, víme jen, že to jsou tři osoby,“ odpověděl maskovaný a čekal další salvu otázek. Nic se ovšem nekonalo. Naruto zamyšleně skenoval zem pod sebou. Anbu ho nechal v klidu přemýšlet, zjevně si potřeboval urovnat informace, které se mu teď dostaly.

„Kdy se vyráží?“ zvedl konečně hlavu a díval se na chlapíka před sebou s odhodláním v očích.

„Dnes, v pět hodin.“

„Dobře,“ přikývl a bez dalších prupovídek se otočil k odchodu. Musel si zabalit, nabrousit kunaie a taky by se měl rozloučit se Sakurou.

Při myšlence na Sakuru se zarazil.

„To NÉ,“ ozval se z uličky výkřik.

Naruto se držel za hlavu a poskakoval po místě, kde stál. Když už se konečně mohl se Sakurou dostat na poslední metu, tak mu Baa-chan přidělí misi, to je vážně pech!

Na chvilku se zarazil a podrbal se ve vlasech. Vyráží se v pět a teď je teprve jedenáct. To je šest krásných hodin času, kdy se dá vážně dělat cokoliv. Lišácky se mu blýsklo v očích.

„Už běžím, Sakuro-chan,“ zavýskl a rychlostí blesku si to namířil k nemocnici.

„Sakuro-chan!!!“ ozývalo se nemocnicí a chodbami tam jako kulový blesk probíhal blonďáček.

Při jedné obzvlášť náročné zatáčce ho kdosi popadl za ruku a strčil ho pootevřenými dveřmi do prázdné místnosti.

„Naruto, nemůžeš tu jen tak pobíhat a vyřvávat. Uvědom si laskavě, že se nacházíš v nemocnici,“ provrtávala ho pohledem růžovlasá kunoichi, jež byla v této chvíli objektem jeho touhy.

„Ale, Sakuro-chan, dostal jsem právě misi a dneska odcházím, tak jsem myslel, že než zmizím, tak by jsme toho zbylého času měli patřičně využít!“ pousmál se a začal se k dívce přibližovat. Ovšem její velmi výmluvný pohled ho po dvou krocích zarazil, a když se vzteky zrůžovělá dívka začala nadechovat k dalšímu kázání, vlepil jí pusu na tvář a bez dalšího vysvětlování opustil místnost a po chvilce u nemocnici.

Dva bloky od budovy se Naruto zarazil. Přemýšlel jak tedy příjemně strávit zbytek volného času. Najedou jakoby mu v hlavě svitla žárovička. Ichiraku ramen!!!

Dřív než bys řekl Hokage, už seděl na stoličce a vychutnával si první ramen. Ale to by nebyl Naruto, kdyby zůstal jen u jednoho a proto, když za hodinu odcházel, kupila se na stole hromádka misek a Narutova peněženka ve tvaru žabky byla mnohem lehčí.

Vrátil se do bytu, aby si vzal věci, které bude potřebovat především zbraně a u dveří se ještě ohlédl.

Co se sem musel nastěhovat, měl pocit, že by Sasukemu mohl být blíž. Ale opak byl pravdou. Trápila ho stále se opakující noční můra a neustále hledal záminky, aby se sem nemusel moc vracet.

Ale v tuhle chvíli se cítil zvláštně. Velmi zvláštně. Jakoby mu něco šeptalo, že jeho sen bude konečně naplněn. Jakoby se za odměnu měl dostat o kousek dál, za to, že to tu vydržel.

Zatřásl mírně hlavou, ale přesto zůstal jeho pohled vážný. I ve chvíli, kdy dovíral dveře, hleděl dovnitř a snažil se ten pohled vrýt pod kůži.

Když zamknul, zastrčil klíč do kapsy a neubránil se poslednímu pohledu zpátky ke dveřím. Měl pocit, že nechává minulost za sebou a míří vstříc své pravé budoucnosti.

Teď se opravdu rozesmál a rozběhl se k bráně.

Už zdálky viděl, jak tam stojí tříčlenná skupinka osob v ANBU maskách. I jeho ‚známý‘ tam byl.

„Jdu pozdě?“ zeptal se, jakmile doběhl až k nim.

„Právě včas,“ odvětil ten s medvědí maskou. Nikdo nic neřekl a než se Naruto nadál, vyrazili. Běžel za nimi a hlavou se mu honily různé otázky, na které neznal odpověď. Kdo jsou ti členové z Akatsuki? Co se stane, když je objeví? A co když budou mít v plánu útok na Konohu?

Aniž by si to uvědomoval, na tváři se mu usídlil zachmuřený výraz. Dokonce ani neměl potřebu mluvit, tak jak to vždy dělával. Běželi ostrým tempem tak, že les byl jen jedna velká rozmazaná šmouha. Naruta napadlo, že je důležité, dorazit na místo co nejdřív. Podle rychlosti běhu odhadoval, že na místo dorazí během hodiny. Pak už je jen najít a sledovat.

„Stát!“ zavelel tiše, leč důrazně vedoucí ninja v kočičí masce. Všichni se naráz zastavili a napjatě sledovali okolí.

„Co se děje?“ zašeptal směrem k němu medvědí Anbu.

„Cítím chakru čtyř osob, 5 kilometrů odsud.“

„Myslíš, že to jsou oni? Vždyť nám bylo řečeno, že jsou tři, navíc u hranic..“ namítl pochybovačným hlasem dosud mlčící muž v psí masce.

„Je dost možné, že hlídka jednoho z nich přehlédla. Jsou to jen spekulace, třeba to vůbec nejsou oni. Každopádně musíme být na pozoru,“ řekl ‚kočičák‘ a díval se při tom na Naruta, který jen mlčky stál a poslouchal jejich rozhovor. „Rozdělíme se, já půjdu s Benjirem, ty jdi s Narutem, Nori,“ řekl jejich velitel a společně se psím ninjou zmizeli. Blonďáčkův známý Anbu mu lehce pokynul a i oni se vydali na cestu, jen opačným směrem.

„Tohle je dost nebezpečný, drž se u mě a neukvapuj se,“ prohodil Nori, dál běžící před Narutem. Ten děkoval bohu za to, že ho napadlo obléct se do černých věcí, které nebudou zdálky tak vidět jako jeho obvyklý oranžový obleček.

„Fajn,“ souhlasil rychle. Přece jen, tohle byla velká mise, Tsunade mu věří, nemůže ji zklamat.

Netrvalo dlouho a v dálce spatřili čtyři osoby ve známých černých pláštích s červenými mraky.

„Schovej se,“ rozkázal muž v medvědí masce a sám se schoval za strom. Naruto vyskočil do větví stromů, kam bylo jen těžko vidět. Cítil, jak jeho srdce divoce buší. Co teď? Co se bude dít teď? Taky by měli zjistit o koho jde… Snažil se dýchat vyrovnaně a pravidelně, ale vzrůstající adrenalin v jeho krvi mu to moc neusnadňoval. Jeho postoj byl napjatý v očekávání, co přijde.