Archiv naší Červené knihovničky

„Mám tě rád,“ jeho černé oči se zavřely, hruď se přestala zvedat.

„Sasukééé!!!“ výkřik zoufalství se rozlehl po mýtince i hlouběji v lese. 

Najednou cítila, jak ji někdo volá, hlas byl vzdálený, nevěděla komu patří. K volání se přidalo cloumání s jejím tělem. Co to je?

„Tak Yumiko! Vzbuď se!“ Sasuke s dívkou znovu zatřásl. Konečně otevřela oči. „No hurá, už asi pět minut se tě tu pokouším vzbudit! Mlátíš sebou ze strany na stranu, křičíš moje jméno a z očí ti tečou slzy.“

„Sasuke?!“ Yumiko se zprudka posadila. Nechápavě zírala na chlapce před sebou. „Ty…ty žiješ?“

„Proč bych neměl?“ ušklíbnul se, pozorně ji sledujíc. Yum se na něj podezíravě koukala. Co když to je jeho duch? Zničehonic, aniž by to Sasuke čekal, ho opatrně pohladila po tváři. Potřebovala zjistit, jestli je vůbec hmotný a může se ho dotýkat. Vyšlo to, dotýkat se ho může. Pomalu sjela rukou na hruď a nechala ji tam, kde mu pravidelně bilo srdce. Dvě černé oči to trochu nechápavě sledovaly.

„Bije ti srdce,“ usmála se šťastně, načež ho prudce objala. „Já se tak bála, že jsi fakt umřel!“ cítila, jak ji po tváři stéká osamělá slza. Sasuke ji jemně pohladil po zádech.

„Jak vidíš, jsem v pořádku,“ ujistil ji.

„Byla to fakt noční můra,“ otřásla se Yumiko a odtrhla se od něj. Hřbetem ruky setřela slzu.

„Co se ti zdálo?“ zeptal se černovlásek a hleděl na ni s otazníky v očích.

„No… že jsi umřel a ostatní taky…“ odpověděla trochu zdráhavě Yumiko, jen při vzpomínce měla husí kůži a mrazilo ji v zádech.

„Jsi fakt zvláštní,“ prohlásil a zavrtěl nechápavě hlavou. „Když jsem se tě ptal jestli spíš, odpověděla jsi, ale pak…bum! A už jsi spala.“

„Takže to že jsi mě políbil se mi nezdálo?“ přimhouřila vražedně oči.

„Hn.“

„Jsi idiot, dobrou noc,“ lehla si, zalezla do spacáku a zavřela oči. Sasuke se ušklíbnul. Ještě před minutou ho tu objímala a teď…je pro ni idiot. Nemožné. Následoval jejího příkladu, lehl si a zavřel oči. Za chvíli ucítil cizí ruku na své hrudi. Yumiko si ji tam položila, aby měla stále pod kontrolou jeho srdce. Připadala si jako blázen, ale od doby co se z něj stala holka, je nějak moc starostlivý, přecitlivělý a bůhvíco ještě. Sasuke to tak nechal, chovali se k sobě sice jako malí rozmazlení frackové, ale cítil, že mezi nimi existuje určité pouto, které si neuměl vysvětlit. Prozatím.

~~~

Ráno bylo slunečné, po včerejším dešti zbyla jen vlhká země. Cvrlikot ptáků byl natolik silný, že Sasukeho probudil. Pomalu otevřel oči. Na pravé polovině těla cítil zvláštní tlak. Otočil hlavu, aby se mohl podívat. Překvapením rozevřel pusu dokořán. Yumiko na něj byla tak nalepená, že na něm napůl ležela. Vypadáme jako milenci, proběhlo Uchihovi hlavou a pousmál se. Víc absurdní věc ho napadnout nemohla. Vtíravý hlásek v jeho hlavě mu však našeptával: Tobě by to ale nevadilo, přitahuje tě! Rychle zatřásl hlavou, aby takové myšlenky zahnal, děsily ho. Tím prudkým pohybem však vzbudil Yum. Za chvíli na něj koukaly dvě hluboké modré oči. Měl pocit, že se v nich ztratí. U jakého člověka se mu tohle ještě stalo? To spíš v jeho očích se lidé ztráceli…No jistě, u Naruta.

„Promiň,“ zamumlala blondýnka s ruměncem a odtáhla se. Sasuke okamžitě pocítil příval zimy, už ho nezahřívalo její teplounké tělo. Neodpověděl. Mlčky vstal, oblékl si triko a vylezl ze stanu. Yumiko se za ním dívala. Předchozí noc byla tatam. Přišlo jí, že i ten polibek patřil ke snu. No jo, sen. Jak ji vyděsil… Nechtěla o tom už přemýšlet, rychle se oblékla a vylezla ven, kde ji sluníčko zaštípalo v očích. Zastínila si je rukou a rozhlédla se. Kiba, Ino a Sakura na ni koukali div ne s otevřenou pusou.

„Dobré ráno,“ usmála se na ně a koukla po Sasukem, který seděl a snídal.

„Ty jsi spala se Sasukem-kun?“ zeptala se šokovaná Sakura.

„Eh, no…jo…neměla jsem svůj stan, tak…“ nestihla doříct, protože Sakura ji přerušila.

„Myslela jsem, že jsme kamarádky, že se ti nelíbí!“ sykla jí do ucha.

„Sakuro! Snad si nemyslíš, že já a on…“ začla se smát.

„Takže ne?“

„Ne, neboj!“

Sakura si oddechla, ještě aby musela o chlapce svého srdce bojovat i s Yumiko. Stačí Ino.

Yumiko se zářivě usmála na zaraženého Kibu, podrbala Akamara a přihopkala k Sasukemu s úmyslem ukořistit něco ze snídaně. Zatímco se přetahovali, Ino je bedlivě sledovala.

„Možná pro nás je konkurencí,“ prohlásila po chvíli.

„Vždyť řekla, že ona a Sasuke spolu nic nemají!“ namítla Sakura.

„Přece nám nebude svěřovat své plány! Měly bychom si na ni dát pozor…“

Kiba je pozorně poslouchal, nevěděl, co si má myslet. Při pohledu na rozesmátou Yumiko, kterak laškuje s mladým Uchihou si říkal, že mezi nimi něco určitě je, avšak na druhou stranu…proč by jim lhala, když říkala, že spolu nic nemají. Mohlo mu to být v celku jedno, ale představa, že by Sasuke získal další obdivovatelku se mu nelíbila. Uchiha má vždycky to nej, zatímco on sám…Zavrtěl hlavou, nechtěl ze sebe dělat sobce, to opravdu ne.

„Měly byste jim dát pokoj,“ otočil se na holky Kiba. Ty na něj vykulily oči. Nedocházel jim důvod proč to říká. „Nic spolu nemají, koukněte, už se zase hádají. Myslím, že se servou.“

Měl pravdu. Ani ne za tři minuty už o sebe cinkaly čepele kunaiů. Ty ovšem brzo vystřídaly holé pěsti.

„Podívej, jestli mě opravdicky naštveš, neručim za sebe!“

„Tebe se tak budu bát, princezno!“

„Sklapni, blbečku!“

„Huso!“

„Neandrtálče!“

„Ubožačko!“

„Co jsi to řekl?! Ty…ty…ty mamute jeden!“ Yumiko byla pořádně rozparáděná, chtěla vyhrát, pokořit ho, a tak využila jedné výhodné skutečnosti. Totiž toho, že Sasuke je kluk. A jak je známo, všichni kluci mají jedno citlivé místo… Na nic nečekala a kopla ho přímo mezi nohy. Mýtinku prořízlo táhlé bolestivé zaskučení.

„Co jsi to udělala?!“ vykřikla Ino a běžela ke svému „princi“, který ležel zkroucený na zemi.

„Vyhrála jsem,“ ušklíbla se škodolibě, ale v duchu s ním soucítila. Ještě před pár dny tohle mohla zažívat taky. Sakura ohromeně stála na místě, neschopna slova. Tahleta blondýnka ji udivovala čím dál víc, v překvapování lidí opravdu dobrá. Pro Kibu to bylo zpestření jinak obyčejného rána, teď se bavil. Ovšem ani Yum neunikla zranění. Sasuke ji řízl do ruky. Nic vážného.

„Za to mi ještě zaplatíš,“ zamumlal náš padlý bojovník (xD). Víc mluvit nemohl, protože by se zajíkl, bolelo to celkem slušně.

„Jestli nebude moct mít děti!“ bědovala Ino a spolu se Sakurou-která se k ní, po úspěšném zdolání zdřevnatělých nohou, přidala-se ho snažily utěšit, vyléčit nebo jen dovézt k šílenství.

„Můžem už konečně vyrazit?“ ptal se netrpělivě Kiba. Všichni měli všechno sbaleno a byli připravení vydat se do Travnaté, čekalo se jen na Sakuru, která si musela nutně odskočit (zda na velkou, či na malou není známo a zjišťovat se to nebude!). Jakmile se vrátila z lesa, mohli konečně vyrazit.

„Co to říznutí?“ zeptala se blondýnka Ino blondýnky Yumiko. Ta si pohlédla na ruku. Po ráně ani stopa.

„Zranění se mi hojí rychle,“ usmála se a doufala, že se nebude vyptávat. Jak by vysvětlila, že za vyléčení vděčí Kyuubimu? Sasuke, který běžel za nimi a slyšel je, se zachmuřil. Měl tušení, co se děje. Ale jak by se to mohlo stát?!