Archiv naší Červené knihovničky

Yumiko otočila hlavou tak, aby si oba vzájemně mohli koukat do očí, pomalu se k němu nakláněla a…………

…..a cvrnkla ho prstem do nosu.

„Jsi nadrženec,“ prohlásila klidně a celkem dost se při pohledu na vztekem bublajícího Sasukeho bavila.

„Ty mě tu svádíš!“ vykřikl a chtěl jí začít nadávat, ale…

„Sasuke-kun!!!“ dvě běžící holky se k nim řítily světelnou rychlostí.

„Máme štěstí, nemusíme je shánět…“ zaculila se nevinně Yumiko a založila si ruce na prsou.

„Hn…a jak vůbec víš, že ta druhá pipka je Ino?“ zase nasadil ten svůj pohled ala vím všechno.

Krucinál, zase jsem udělal botu!

„No, Sakura mi o ní říkala…“ trhla rameny a usmála se na příchozí. „Ahoj holky.“

Sakura jí úsměv oplatila a očima se zasekla na černovlasém chlapci. Ino na ni nechápavě koukala.

„Uhm, ahoj. Ty jsi kdo? A co tady děláš se Sasukem?“

„Jmenuju se Yumiko, tady s Uchihou máme misi a vy na ni půjdete s námi. Jde o to, že v Travnaté je nějaká slavnost nebo tak nějak to baachan říkala, máme jim tam pomoct. Ať už to bude výzdoba nebo stráž…podrobnosti nám sdělí tam,“ představila se a rovnou je zahrnula do plánu příštích pár dnů.

„Páni to je skvělé! Určitě tam bude i večírek, musíme si vzít nějaké společenské oblečení, to bude bezva!“ radovala se Ino a v duchu si už plánovala, jak na téhle misi ukončí věčné boje s billboardovým čelem-Sasuke bude její!

„To bude fajn mise, že Sasuke-kun?“ usmála se Sakura, pohledem stále visícím na Uchihovi.

„Hn,“ hlesnul jen a zabořil ruce do kapes, nejraději by to měl už za sebou. V obležení dvou nesnesitelných slepic…do toho se mu moc nechtělo, navíc ta drzá blondýna, co si sem jen tak přišla a všechno zkomplikovala. Musí se mít na pozoru, ta dívka je mu podezřelá.

Ještě se domluvili v kolik se sejdou u brány, a pak už se všichni vydali ke svým domovům. Potřebovali se připravit, sbalit se apod.

~~~

„Společenské oblečení, tak to říkala Ino…to si mám vážně brát s sebou?“ mrmlala si pro sebe potichu Yumiko, když si skládala věci do batohu. Při pohledu na kratičké červené šatičky, co onehdy se Sakurou koupila, se jí dělalo krapet nevolno. Co když jí bude nějaký chlap balit, jako dnes Kiba? Ten s ní flirtoval jako s nějakou holkou! Moment, ona JE holka. Právě v tento moment je opravdu dívka, navíc to nikdo neví (když nepočítáme Kakashiho a Tsunade), proto se Kibovi nemůže divit. Kdyby on sám byl kluk, taky by se balil, vždyť vůbec nevypadá špatně.

„Ach jo,“ povzdechla si a nacpala šatečky do báglu. „Jestli tohle přežiju, tak začnu věřit na zázraky. A jestli mě ti hnusní kreténi nedají do kupy, tak…tak teda vážně nevim,“ mrmlala si dál pro sebe, když balila. Nakonec si ještě hupsla do sprchy, aspoň se už při pohledu na své nahé tělo nečervenala, jak tomu bylo poprvé. Když vylezla, cítila se mnohem lépe, sice to naprostá spokojenost nebyla, ale přece se nebude trápit. Ne, to rozhodně ne. Nač si zatěžovat hlavu něčím, co se určitě vyřeší. Rychle na sebe naházela věci, co jí přišly pod ruku a při pohledu na hodiny hlasitě zaklela. Jde pozdě!

~~~

„Jdeš pozdě,“ oznámil jí suše Sasuke, když celá udýchaná doběhla k bráně, jakoby to sama nevěděla.

„Omlouvám se, asi mi jdou špatně hodiny,“ usmála se na všechny omluvně Yum, jen na Sasukeho se zamračila. Kiba se při pohledu na ni usmíval. Krátké šortky a obepínající tričko se mu zamlouvaly. Yumiko na sobě vycítila jeho pohled, ošila se, to že je často středem pozornosti, právě kvůli tomu, že je dívka…na to si prostě pořád nemohla zvyknout.

„Vyrážíme!“ zavelel černovlásek a přejel po všech přítomných pohledem. Sakura s Ino k němu vzhlížely jako k bohu-žádná novinka, Kiba „nenápadně“ pokukoval po Yumiko a ta si nevraživě měřila Sasukeho.

„Nejsem pes, abych tě poslouchala na slovo,“ zaškaredila se a dala si ruce v bok.

„Jsem velitel tohoto týmu, takže buď tak hodná a začni se jako pes chovat! Budeš mě poslouchat,“ odvětil klidným hlasem velitel Uchiha.

„Jsi idiot, co se vyžívá v komandování lidí!“ vyjekla popuzená blondýnka, vzteky div neskřípala zuby. Ostatní je mlčky sledovali, nutno podotknout, že nechápali, co se vlastně děje. Mezi těma dvěma se dalo napětí krájet a atmosféra byla dost hustá.

„Od začátku co se znají se pořád hádají,“ zašeptala potichu Sakura Ino a Kibovi.

„Tim líp pro nás, aspoň nepředstavuje žádnou konkurenci v boji o Sasukeho,“ usmála se úlisně Ino a pohodila vlasy.

„Připomíná mi to hádky Naruta se Sasukem, rozdíl je v tom, že se s Uchihou hádá Yumiko a ne Naruto,“ uvažoval potichu Kiba, zatímco Akamaru trpělivě čekal, co se bude dít dál.

Možná by se ti dva hádali ještě dlouho, kdyby je nevyrušila Sakura.

„Hele, promiňte, že se do toho míchám, ale měli bychom vyrazit, už tak máme zpoždění. Sasuke-kun je velitel, my ostatní se budeme řídit jeho pokyny, ano Yumiko?“

„Fajn!“ trhla hlavou Yum a nasadila výraz-Dejte mi všichni pokoj nebo vám nakopu řiť.

Všichni si oddechli, báli se, že se ti dva tvrdohlavci budou hádat ještě zítra. V tichosti vyrazili. Vládlo mezi nimi napjaté ticho, které tu a tam vyrušilo pouze zaštěbetání ptáčka nebo zašustění křoví od králíka.

„Máme časový skluz, utáboříme se, za chvíli bude tma,“ přerušil to otravné ticho Sasuke a seskočil z větve na zem, ostatní ho následovali. Nacházeli se na malinké mýtince, jako stvořené pro přespání. V dálce se leskla hladina lesního jezírka.

„Vybral jsi úžasné místo, Sasuke-kun,“ usmála se Sakura a Yumiko by přísahala, že v jejích očích zahlédla srdíčka.

„Jo Sasuke, takové romantické místo, můžeme spolu spát ve stanu,“ vložila se do toho i Ino.

Kiba protočil panenkami.

„Šmarja holky, nezblázněte se z něj!“ zakroutil hlavou a statečně čelil zlým pohledům nevěstícím nic dobrého.

„Ty máš co říkat, zablešenče! Jsi celej vybobkovanej z Yumiko!“ setřela ho krutě Ino a Sakura jen horlivě pokyvovala hlavou, dávající tak za pravdu. Po vyslovení této věty hnědovlásek zrudnul jako rajče a raději si zalezl do stanu, který stihl postavit v rekordním čase. To že ho věrný Akamaru následoval, snad není nutné dodávat.

„Neměli byste si ho tolik dobírat…“ pronesla líně Yumiko, dívajíc se při tom na zapadající slunko. Holky se na sebe jen usmály, bůhví, co se jim honilo hlavou, načež zalezly do společného stanu, jelikož Sasuke Ininu pozvánku, spát s ní ve stanu, přešel mlčením a pohledem typu-To nemyslíš vážně?.

Po chvíli sledování zacházejícího sluníčka to hyperaktivní blondýnku přestalo bavit. Rozhlídla se kolem sebe a s hrůzou v očích čelila kruté pravdě. Nacházely se tu stany! A ona žádný nemá! Vzhlídla k obloze, má naději, že bude teplá noc, mohla by spát venku pod širákem. Naděje pohasla jako dohořelá svíce. Po obloze se začala honit mračna, vypadalo to na déšť.

„Do háje…“ zaklela a otočila se, poněvadž na sobě cítila cizí pohled. „Co na mě tak vejráš?“

„Nemáš stan, co?“ Sasukemu se na tváři rozlil jízlivý úšklebek.

„Lehnu si k holkám,“ pronesla pevně blondýnka.

„Musím tě zklamat, stany jsou pro dva, Sakura s Ino mají jeden, druhý má Kiba s Akamaru, třetí mám já.“

„To mám spát s tebou?!“ vykulila oči Yumiko a v duchu se viděla jak se vzájemně zavraždí.

„Jestli nechceš zmoknout, tak asi jo. Měla by jsi mi být vděčná, že tě u sebe nechám,“ řekl klidným hlasem černovlásek, načež zalezl do stanu. Zřejmě považoval věc za uzavřenou.

„Za co mě bože trestáš,“ zaúpěla Yum a znovu koukla na oblohu, byla temná, každou chvíli se musel spustit déšť. Odevzdaně si tedy vlezla do stanu, a kdyby měla uši jako pes, určitě by je sklopila.