19. Akatsuki útočí
Yumiko se ráno probudila dřív než Sasuke. Pohlédla vedle sebe a hlavou jí proběhly vzpomínky na minulou noc. Proti své vůli zčervenala. Jak se teď k sobě budou chovat? Vždyť tím totálně zničili jejich přátelství! Vždyť je jisté, že spolu nezůstanou. To že spolu strávili noc, neznamená, že spolu budou trávit i zbytek života. Jak teď spolu budou vycházet? Kdyby aspoň nevypadal tak kouzelně.
Yumiko potichu vstala, hlavou jí vířilo tisíce otázek, na které nedokázala nelézt odpověď. Jak jen mohla dopustit to, že se s ním vyspala?! Trpce se ušklíbla, věděla, jak to mohla dopustit. Zamilovala se do něj, do Uchihy Sasukeho. Věděla to už delší dobu, ale potlačovala to v sobě, včera to však vyplulo na povrch samo a ona si to konečně přiznala.
Ohlídla se, jestli Sasuke stále spí. Nechtěla s ním teď mluvit, tvářit se, že se nic nestalo a tak dále. Spal. Blondýnka po špičkách odcupitala do koupelny, kde si stoupla pod sprchu a smyla tak ze sebe „důkazy“ včerejší noci. Vzpomínky však zůstaly. Ty se spláchnout nepodařilo. Když vylezla z koupelny, oblékla se a šla si připravit snídani. Po kuchyni se pohybovala automaticky. Nepřemýšlela nad tím, co dělá, ani co si chystá, její mysl se stále zabývala následky nočního zkratu. Bála se Sasukeho reakce, bála se i své reakce. Tušila, že jejich vzájemné chování už nebude tak uvolněné a naplněné kopou vtípků na toho druhého, jako tomu bylo předtím. Teď kolem sebe jistě budou chodit po špičkách ve snaze neupozornit na sebe a pro jistotu o sebe nezavadí pohledem. Celé tohle přehrávání si brzké budoucnosti Yum drásalo nervy i srdce. Poznala co to je milovat, jenže při své smůle se musela zamilovat zrovna do něj! Stejně za to může to zpropadené dívčí tělo. Už v něm nevydrží, musí získat své staré, tak se se vším mnohem lépe vypořádá.
Vstala od netknuté snídaně, rozhodnuta přeměnit se znovu na Naruta, ať už se to Tsunade líbí nebo ne, ona už dívkou nemůže být. Rychlým krokem zamířila ke dveřím a ještě než zmizela, zaslechla jakýsi zvuk linoucí se ze Sasukeho ložnice – jasný důkaz toho, že se vzbudil. S povzdechem zabouchla dveře a přes střechy domů skákala přímo do kanceláře Hokage. Jakmile stanula před dveřmi do kancelář hlavy vesnice, způsobně zaklepala. Ano, nezvyk, jenže ona si nesměla rozhněvat Pátou ještě dřív, než ji vůbec řekne o své žádosti. Po tichém ‚Dále‘ vešla.
„Yumiko?“ Tón, jaký Tsunade použila, byl překvapený, byla zvyklá, že ona nikdy neklepe. To nevěstilo nic dobrého.
„Dobré ráno, Tsunade-sama,“ pozdravila úslužně blondýnka. I tohle Pátou překvapilo.
„Co se děje? Jako bys to ani nebyla ty. Ťukáš, jsi zdvořilá… o co jde? Byla jsi tu včera, nezdá se ti, že ty návštěvy přeháníš?“
„Děje se to, že vás jdu požádat o to, abyste mě změnila zpátky na kluka,“ odpověděla klidně Yum.
„Včera jsme se o tom bavili, lék dostaneš, až budeš mít natrénovanou tu techniku.“ Tsunade se zamračila.
„Já vím, ale já už to v tomhle těle déle nevydržím! Prosím, netrapte mě a udělejte o co vás žádám!“ Z dívčina hlasu čišela čirá zoufalost, její oči se prosebně upíraly na Hokage. Ta jen mlčky koukala před sebe, na uzoufanou blondýnku. Netušila, že je to až tak zlé s jejím současným tělem. Ještě nedávno tomu tak nebylo, něco se muselo stát.
„Stalo se něco, že se toho těla chceš tak zbavit?“ Yum uhnula očima, nechtěla odpovědět, ale Tsunade tohle jako odpověď stačilo.
„Dobrá, dám ti ten protijed, ale počítej s tím, že proměna neproběhne z minuty na minutu. A ještě něco, budeš opatrná, chci říct opatrný. Akatsuki je teď naše největší hrozba.“ V modrých očích se nadšeně zablesklo.
„Děkuju Tsunade-baachan!“ zavýskala vesele a dnes se poprvé usmála. Tsunade jen protočila očima, znovu tu před sebou měla starou dobrou narutovskou náturu. Vstala od stolu, přešla ke skříni, kde se začala prohrabovat. Když konečně našla to co hledala, otočila se čelem k Yumiko. V ruce třímala injekční stříkačku, naplněnou podivnou zelenou tekutinou.
„A určitě to bude fungovat?“ otázala se trochu skepticky Yum, při pohledu na nechutnou břečku.
„Samozřejmě! Jestli o mě budeš pochybovat, zůstaneš holkou napořád,“ okřikla ji Pátá. Blondýnka se omluvně usmála. Holkou už nechtěla být ani minutu, všechno to trápení je beztak kvůli tomu, že je dívka. Zavřela oči, čekajíc na to, až jí Tsunade vpraví lék do těla. Před očima se jí jako film míhaly vzpomínky na život, jenž vedla jako Yumiko. Hádky se Sasukem, jeho odhalení, obdivné pohledy mužů, polibek s Itachim, snahy získat své tělo zpátky a nakonec milování s mladším Uchihou. Poslední zážitek byl ze všech nejsilnější a nejbolestivější. Vědomí, že to všechno byl jen omyl, skutečně bolelo. Najednou ucítila mírné píchnutí.
„Hotovo, během pár hodin budeš znovu tím starým pošukem,“ usmála se vlídně Tsunade. Nevěděla sice co se stalo, ale muselo to být něco důležitého, když to Naruta tak ovlivnilo v jeho náhlém rozhodnutí.
„Děkuju,“ šeptla vděčně Yum. Chtěla odejít, ale Hokage ji zarazila.
„Nikam, tady budeš. Dokud se neproměníš, zůstaneš tu.“ Yumiko neprotestovala. Tak jako tak nevěděla kam by šla. Posadila se na gauč a čekala, co se bude dít dál.
Mezitím, co byla u Tsunade, Sasuke vstal. Když neviděl blondýnku vedle sebe na posteli, šel se podívat do kuchyně. Tam našel netknutou snídani, ale Yum nikde. Zamračil se a prohledal zbytek bytu. Bezvýsledně. Proč zmizela? Jak vůbec brala to, jež se mezi nimi přihodilo? Sám Sasuke měl jasno. Věděl co chce i nechce. A jeho prioritou bylo promluvit si s Yumiko, jenže když tu nebyla, odložil to na později.
Modroočka se položila na pohovku, začínalo ji bolet celé tělo. Svaly jí cukaly, kůže se nepříjemně napínala, ruce i nohy ztěžkly a hlava se jí motala. Měla tušit, že to nebude procházka růžovým sadem. Stiskla zuby k sobě, aby nezaúpěla bolestí. Tsunade ji obezřetně sledovala, připravena kdykoli zakročit, kdyby se dělo něco, co by mohlo přeměňující se dívku ohrozit. Zatím vše probíhalo podle plánu.
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptala se skrz zaťaté zuby Yumiko. Čelo měla orosené potem a kloubky na rukou byly bílé kvůli síle, jenž zatínala pěsti. Tsunade pohlédla na hodiny.
„Zhruba 30 minut, polovinu máš za sebou. Už ztrácíš holčičí rysy a získáváš mužské.“
„Neříkala jste, že to bude tak… nepříjemné. Předtím jsem o tom ani nevěděl!“
„Já to taky nevěděla, sám víš, že s tímhle jsem se setkala poprvé.“ Než mohl skoro-Naruto něco odseknout, do kanceláře vtrhl člen ANBU.
„Hokage-sama! Naše hlídky zaznamenaly blížící se osoby v černých pláštích s červenými mraky. Není pochyb, že se jedná o Akatsuki!“ Tsunade se zamračila a Naruto vytřeštil oči – nečekal, že útok přijde tak brzy.
„Kolik jich je?“
„Dva. Podle všeho jde o Uchihu Itachiho a jeho parťáka.“ Blonďáček vyděšeně otevřel pusu ve snaze něco říct, ke svému úžasu z něj však nevyšla ani hláska.
„Evakuujte vesničany, ať jdou do skrýše. Sežeň všechny bojeschopné ninjy a připravte se na boj,“ rozdala příkře povely Pátá. ANBU jen přikývl a zmizel v obláčku kouře. Hokage se mlčky zadívala na klepajícího se chlapce. „Měli jsme ještě počkat,“ povzdechla si. „Naruto, nikam nechoď, za žádných okolností se nepouštěj do boje, rozumíš?! Jdu vyhlásit poplach, ty – tu – zůstaň,“ mluvila s ním jako s malým děckem. A věděla proč – on je schopný chránit všechny kolem, jen sebe ne. Yum/Naruto jen mlčky přikývl(a), žádný slib, jen pokývnutí hlavy. Tsunade zmizela z kanceláře. Vesnicí se rozezněl poplašný signál – jasné znamení poplachu, stavu ohrožení. Téměř přeměněný Naruto si mohl jen představovat, jak se všichni shromažďují u brány, připraveni položit životy za ochranu jeho, jinchuurikiho. Vždyť je to jeho vina, že si sem pro něj jdou. Bolestně zavřel oči, snažíc se zabránit slzám, aby vyklouzly ven. Brečel kvůli všemu – kvůli Sasukemu, do kterého se zamiloval, kvůli Itachimu, který dnes nejspíš zemře, kvůli vesničanům, kteří jsou díky němu vystaveni nebezpečí, kvůli ninjům, kteří budou muset čelit členům vražedné organizace… Vztekle udeřil pěstí do gauče. Z venku se ozývaly vzrušené výkřiky, vyděšené hlasy se mísily v jeden velký šum. Namáhavě se postavil na vratké nohy. Pomalu se přesunul k zrcadlu. Díval se na svůj odraz – vysoký, svalnatý blonďák, s rozzuřenýma modrýma očima. Konečně to byl zase on! Zkusmo se prošel po kanceláři, potřeboval získat jistotu na rozklepaných nohách. Když si byl jistý, že nohy ho nezradí, otevřel okno, kterým vyskočil ven na střechy domů a stejně jako sem přišel, odešel (odskákal) pryč. Nejprve zamířil k Sasukemu domu, musel si vzít klučičí oblečení. Přece jen v tom těsném dívčím by moc strachu nenahnal. Vtrhl do bytu jako velká voda.
„Sasuke?!“ zakřičel do ticha převládajícího tu. Nikdo se neozýval, musel být už pryč. S ještě větším spěchem zamířil do černovláskovy ložnice, potřeboval si vypůjčit nějaké jeho oblečení, sám měl jen sukně a tílka (pozn. autora: transvestita jeden xD), které musel nosit jako Yumiko. Ze skříně vyhrábl černé kraťasy a černé triko podobné tomu, které Sasuke nosil, když byl třináctiletý. Rychle si vzal ještě pouzdro se zbraněmi a vyrazil. Doufal, že to stihne, nesmí dopustit, aby se někomu něco stalo! V žilách mu proudil adrenalin, svaly se mu napínaly nervozitou. Musel se pohybovat opatrně, kdyby ho spatřila hlídka, nikam by ho nepustila. Proplížil se kolem hlavní brány, kde bylo několik ninjů, kteří jen čekali na nezvané hosty, připraveni zaútočit. Naruto se nepozorovaně dostal za bránu a pokračoval do lesa, odkud tušil, že přijdou. V tichosti skákal ze stromu na strom, očima skenoval okolí, dokud nenašel to, co hledal. Dvě postavy se líným krokem blížily ke Konoze. Zašátral v pouzdře, odkud vytáhl kunai a s neomylnou přesností ho vrhl na větší z postav. Kisame koutkem oka zpozoroval letící nůž a svým obrovským mečem jej odrazil. Itachi i on se zastavili, čekajíc na to, až se před nimi ukáže útočník. Blonďáček obratně seskočil z koruny stromu a přistál přímo před nimi.
„Chcete mě, pokud se nemýlím, tak tedy tady jsem. Vesnici nechte na pokoji.“ Oba muži si ho pozorně prohlédli, to že Itachi měl v očích slabý náznak překvapení snad není nutné říkat.
„Vzdáváš se dobrovolně?“ zazubil se žraločí muž.
„Ne, nikdy se nevzdávám,“ odfrkl si blonďák.
„Pak tedy…“ Kisame nedořekl, rozmáchl se Samehadou a přepůlil Naruta vejpůl. Tiché puf dokazovalo, že šlo o klon.
„Ty idiote, kdyby to nebyl klon, byl by mrtvý!“ zavrčel popuzeně Itachi. Modrý muž se jen nervózně poškrábal ve vlasech, na tváři úsměv debila. Než stačili začít prohledávat okolí, ve snaze najít pravého Uzumakiho, Kisame dostal přímý zásah do zad červenou chakrou – Naruto použil svou smrtelnou a nyní zvládnutou novou techniku. Černovlasý muž se zadíval na parťákovu tvář, věděl, co bude následovat, zemře. V černých očích se však nezračila ani trocha lítosti, ten rybí pošuk mu nikdy nijak extra nepřirostl k srdci. Vycházeli spolu, ale přáteli nebyli. Kisamemu se na tváři objevila bolestná grimasa a během pár chvil vydechl naposled.
„Vylez, Naruto,“ vybídl ho tichým hlasem Itachi. Blonďáček poslechl a vyšel zpoza stromu. „Zabil jsi mi týmového partnera, ale na mě si ani nezaútočil. Proč?“
„Nechci,“ odpověděl prostě modrooký. „Vím sice, že jsi vyvraždil klan, ale taky vím, že to nebylo z rozmaru. Pevně tomu věřím. I když tě znám krátce, poznal jsem to.“
„To je vážně dojemné, ale… máš pravdu, nebyl to můj rozmar.“
„Tak proč se nevrátíš zpátky do Konohy?“
„Já už jsem mezi lidmi zatracený,“ ušklíbl se Uchiha.
„Vedeš vážně skvělý řeči. Mám ti nakopat zadek a odtáhnout tě do vesnice nebo co?“ Mračil se Naruto.
„Proč chceš, abych se vrátil?“
„Kvůli Sasukemu. Mě nemusíš říkat pravdu, jak to celé ve skutečnosti bylo, ale jemu bys měl. Aspoň by se přestal hnát za pitomou pomstou,“ zamumlal blonďáček a zadíval se do černých očí.
„Nemůžu.“
„Jak myslíš,“ pokrčil modroočko rameny. Začala bitka. Jenže ani jeden nechtěl tomu druhému nějak ublížit, takže to vypadalo, jako by se prali dva malí kluci. Najednou je vyrušil vyděšený výkřik.
„Naruto!“ Itachi zrovna držel Narutovy ruce za zády, aby nemohl rozdávat facky, když se ozval Sakuřin hlas. Oba ztuhli a dívali se do míst, odkud to znělo. Z lesa vyšla celá skupinka v čele se Sasukem a Tsunade. Sasukeho pohled byl plný nenávisti, když se díval na svého bratra. V ostatních tvářích se zračil šok.
„Jdi od něj,“ zavrčel nebezpečně mladší z bratrů.
„Sasuke! Počkej, nezabíjej ho,“ ozval se do napjaté atmosféry Naruto. Všechny oči se stočily právě na něj. „On…on ti to vysvětlí. Řekne ti, jak to všechno bylo!“
„Cože?!“ reagovali oba Uchihové současně. Itachi blonďáčka pustil. Celá skupinka byla připravená na něj kdykoli zaútočit.
„Složte zbraně,“ ozval se nečekaný příkaz z úst Hokage. „Vím, co se tenkrát stalo jestli to chce Itachi vysvětlit, má možnost. Pokud se jeho postoj k vesnici nezměnil, může tu znovu začít žít.“ Z úst ninjů se ozývalo nechápavé áchání a úchání (tj.: „Áách“ „Úúch“). Sasuke se zamračeně díval na svého nenáviděného bratra, ačkoliv ho chtěl zabít, teď byl na pochybách. Zřejmě není vše tak jak se zdá.
„Samozřejmě, že se můj postoj nezměnil,“ řekl klidně Itachi.
„Dobrá, tady to nebudem řešit, půjdeme ke mně do kanceláře, kde vyřídíme vše potřebné. A s tebou Naruto,“ stočila svůj pohled na opomenutého blonďáčka, „si to ještě vyřídím!“
„Mno bezva,“ zamumlal opravdu „nadšeným“ hlasem. Než se celá skupinka rozešla, stihl ještě zachytit Sasukeho pohled. Nevydržel ten přímý kontakt očí a raději skenoval zemi pod svýma nohama.
Blonďáček se procházel po vesnici, spokojený sám se sebou. Vše bylo fajn, krom toho, že ho Tsunade stačila několikrát sprdnout za porušení jejího zákazu, dokázal i usmířit Itachiho a Sasukeho – tedy dopomohl tomu… díky němu se vesničané a Sasuke dozvěděli pravdu o celém vyvraždění Uchihů. Příběh by mohl skončit, ale je tu stále jedna věc, která Narutovi nedává spát. Láska k mladšímu z bratrů. Od TÉ noci uplynul necelý den a jemu se zatím dařilo vyhýbat se oné milované osobě.
„Naruto!“ Vytrhl ho z myšlenek tolik známý hlas. Pomalu se otočil a tváří v tvář stanul Sasukemu.
„Vyhýbáš se mi?“
„Jo?“ zkusil to opatrně blonďáček.
„Proč?“
„Protože… nevím, jak se mám po včerejšku chovat, proto,“ uvedl to na pravou míru.
„Myslíš, že to byl omyl?“ zeptal se černovlásek.
„Myslím, že to byl jen chtíč. Líbilo se ti mé dívčí tělo.“
„Takže ty myslíš, že to bylo jen kvůli dokonalým křivkám tvého bývalého těla?“
„A ne snad?“ zamračil se Naruto.
„Ty jsi vážně idiot,“ povzdechl si frustrovaně Sasuke. „Já…se zamiloval do tebe, ne do tvého těla. Chci říct, tvoje tělo je fakt špičkový a tak… sakra, víš jak to myslim, ne? Neumim to vysvětlit, raději činím, než mluvím.“ Než Naruto stačil pobrat to co právě slyšel, ucítil na svých rtech ty Sasukeho. Po včerejšku se na nich nic nezměnilo – stále tak jemné a sladké.
„Já tě miluju,“ zašeptal tichým hlasem černovlásek. Naruto ho i přesto slyšel a jako odpověď opět spojil jejich rty v dlouhém něžném polibku.
Komentáře
Přehled komentářů
nemůžu přestat číst tuto povídku.. je strašně kawaii :D ... je skvěla.. myslím že dneska to byl můj rekord (35x - přečtěno) :D .. je úžasná... jen ten Itachi se rozjel :DD...
KAWAIIIIIIIII
(zakuro, 22. 4. 2012 10:07)to bylo tak Kawaiiiiii-a taky skvely napad (naruto dívkou XD)
kawaiiiiiiii!!
(Yumi, 16. 2. 2011 19:11)tak kráááásný!!!! :-3 a taky mohla Yumi otěhotnět! xDDD (já vím, nejsou zletilí xDDDD)
kawaiiiiiiii!!
(Yumi, 16. 2. 2011 19:11)tak kráááásný!!!! :-3 a taky mohla Yumi otěhotnět! xDDD (já vím, nejsou zletilí xDDDD)
.. .
(..., 12. 2. 2011 21:17)super díl.. všechno skončilo dobře..:-) líbí se mi to..:-D stejně jako celá povídka.. povedla se ti..!
Božíí ♥-♥
(Misaki, 8. 12. 2012 16:47)