Archiv naší Červené knihovničky

Ráno ji vzbudila nepříjemná potřeba jít na záchod. Vstala, protáhla se tak, až ji zakřupalo v zádech a s ještě polozavřenýma očima se vydala na toaletu. Bezmyšlenkovitě vzala za kliku, otevřela a vešla dovnitř. To, že je to uvnitř více prostorné, ji zřejmě nijak nezaráželo. Však co bychom mohli taky čekat od člověka co ještě napůl spí. Jediné, co jí přišlo divné bylo to, že nikde neviděla záchod. Konečně si promnula oči, doširoka je otevřela a začala se pohihňávat. Nebyla vůbec na záchodě, ale v Sasukeho ložnici! V téměř náměsíčném stavu musela vejít do špatných dveří. Pozorně svůj pohled zaměřila na spícího Uchihu. Ležel s mírně pootevřenými rty, kterými jakoby vybízel k polibku, tvář měl uvolněnou, žádné známky kamenného výrazu. Yumiko si přiklekla jeho posteli, na svou potřebu dávno zapomněla, teď ji víc zajímal on. Hlavou se přiblížila víc k němu, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Vypadal jako anděl. Alabastrově bledá pleť mu dodávala na jemnosti, přesto vypadal silně. Blondýnku svrběly prsty, jak moc se chtěla dotknout té na pohled jemné kůže. Jestlipak je jemná i na dotek? Neodolala. Srdce jí divoce bušilo, když se rukou blížila k jeho tváři. Jen nepatrně přejela prstem po jeho líci. Bylo to tak opatrné, že ho to ani nevzbudilo. Yumiko jen vydechla, tak sametová kůže… Hladká jako bývá kůže miminka. Tělem jí projela neznámá energie, hned co se ho dotkla. Možná by se to dalo přirovnat k elektrické ráně. Ihned prsty ucukla. Jenže teď když věděla, jak moc je příjemné se ho dotýkat, chtěla to udělat znovu. Znovu ho pohladit a možná okusit i ty narůžovělé rty. Třeba chutnají po jahodách… Najednou jí došlo, co tu celou dobu provádí, co jí napadá. Měla chuť si nafackovat, odkdy ji takové věci lákají? A že se týkají zrovna Uchihy! Pohoršeně nad sebou zavrtěla hlavou a pomalu se zvedla. Potichoučku se odplížila z pokoje a tentokrát už opravdu zamířila na záchod.

Když se Yumiko znovu, dnes již podruhé, probudila, venku už svítilo sluníčko, ptáci zpívali… naprosto ideální den. Na své časné ranní dobrodružství si ani nevzpomněla. Vyskočila z postele jako diblík, natáhla na sebe nějaké oblečení a zamířila do koupelny. Při pohledu do zrcadla se málem lekla sama sebe. Vlasy jí trčely do všech stran, tvář měla lehce pomačkanou od dlouho strávené jedné polohy ve spaní.

„No ty vypadáš,“ zhodnotila svůj stav věcně. Hřebenem si začala pročesávat vlasy a zároveň s tím si i čistila zuby. To by dřív jako kluk nezvládla! Jo, holky holt umí zvládat několik věci najednou, aspoň to shledával Naruto jako výhodu. Nakonec ještě opláchnout obličej studenou, ba přímo ledovou vodou a olala, už nevypadá jako chodící mrtvola. Vycenila na sebe zuby v zářivém úsměvu ala Gai a se svěžím pocitem odcupitala do kuchyně, kde se snažila najít něco k zakousnutí. To něco byl instantní ramen, který tu zřejmě Uchiha nevede. Od úporného hledání ji vyrušilo až nepěkné nadávání, které se neslo celým bytem. O pár vteřin později se do kuchyně vřítil sám majitel různorodých nadávek.

„Děláš si ze mě srandu?!“ zaječel nepříjemně nahlas.

„Co řveš?“ otočila se na něj nechápavě Yumiko.

„Jasně jsem ti říkal, že byt zůstane v původním stavu, že tvůj pobyt zde na chodu domácnosti nic nezmění!“

„Jo, já vim,“ pokrčila rameny. Nějak jí nedocházelo, co se tu vlastně děje.

„Tak proč to nedodržuješ?“ zafuněl rozzuřeně Sasuke.

„A můžeš mi říct, co přesně jsem provedla?“ zamračila se blondýnka a dala si ruce v bok.

„Tak zaprvé, po koupelně jsou všude tvé vlasy! Na zemi, v hřebenu, všude! Zadruhé, pasta se nemačká od prostřed, ale od konce, navíc se zavírá, víš?! No a zatřetí si laskavě nenechávej své spodní prádlo v koupelně!“ dokončil svůj proslov, svírajíc v ruce blondýnčinu podprsenku.

„Ježiši Sasuke! Aby ses nezbláznil! Takový prkotiny a ty se můžeš zbláznit! Kdyby si tu měl aspoň něco jedlýho, ale ne, ty tu nemáš vůbec nic!“ mávla rukou nad jeho řečmi, tím byl pro ni problém vyřešen.

„To nejsou kraviny, ale základy hygieny! A co myslíš tím jedlým? Jídlo tu je, tak co ti schází?“

„Ramen!“

„Tak tohle tady nenajdeš, nechápu jak to můžeš pořád jíst, navíc k snídani,“ zavrtěl nechápavě hlavou.

„Tomu ty prostě nedokážeš rozumět. A dej mi tu podprdu, ty ji nepotřebuješ,“ odsekla mu Yum a hrábla po svém kousku oblečení, který stále svíral Sasuke. Jak se po něm divoce natáhla, zradila ji její (ne)šikovnost. Zavrávorala, načež se skácela Sasukemu přímo do náruče, který ji chytil, ovšem tak prudký náraz nečekal a spadl spolu s ní na zem. Yumiko přistála do měkkého, ale Uchiha se bouchnul tak slušně, že měl pocit, že vidí hvězdičky. Blondýnka se trochu vzpamatovala a podívala se pod sebe. Zjištění, že má černovláskův obličej jen pár milimetrů od toho svého, mělo za následek divoké bušení srdce. I Sasuke nebyl zrovna nejklidnější, vždyť Yumiko se ho dotýkala celou plochou svého těla. Modrý pohled se vpíjel do černého. V pokoji vládlo nepřirozené ticho, vzduch téměř jiskřil napětím a kdyby je nevyrušilo ťukání na dveře, kdoví co by se stalo. Klepání znělo v tichu jako výstřel z děla, Yumiko okamžitě vyskočila na nohy a běžela otevřít. Musela vydýchat ten zvláštní pocit. Zřejmě se dal nazvat vzrušením, ale bylo v tom i něco víc. Něco co nedokázala pojmenovat. U Itachiho cítila jen to vibrující vzrušení. Otevřela dveře a za nimi spatřila usmívající se Sakuru, jenže té úsměv hned opadl, když zjistila, kdo jí to vlastně otevřel.

„Ahoj, co potřebuješ?“ usmála se Yum.

„A – ahoj, já… co tu děláš? Hledala jsem tě, chtěla jsem se zeptat Sasukeho, jestli tě neviděl, ale že tě tu najdu, jsem vážně nečekala,“ vykoktala zmatená dívka.

„Já tu bydlím,“ odvětila lehkým konverzačním tónem blondýnka a pobaveně sledovala Sakuřinu reakci. Výraz naprostého překvapení se měnil s nechápavostí. „Proč jsi mě tedy hledala?“ zeptala se a zároveň jí pokynula, aby šla dovnitř. Růžovláska, stále zaražená, vešla a rozhlížela se kolem. U Sasukeho ještě nikdy nebyla.

„No, shání tě Hokage – sama. Poslala mě, ať tě najdu,“ vysvětlila zběžně, kdyže trochu uklidnila z předešlého šoku.

„Už zase se mnou chce mluvit?“ protáhla otráveně obličej Yumiko.

„Ano, ale nevím proč. Kde je Sasuke – kun?“

„Snídá, nejspíš,“ pokrčila rameny Yum a v hlavě jí šrotovalo, co po ní zase může Tsunade chtít. Něco s proměnou? Možná…

„Aha, tak… já půjdu. Jen mi ještě odpověz na jednu věc: Proč tu s ním bydlíš?“ zeptala se zvědavě Sakura.

„Protože to chci,“ ozval se za oběma známý hlas. Obě se po něm nechápavě podívaly. Sasuke stál opřený o futra dveří, ruce složené na prsou a tvářil se naprosto vážně. Yumiko kulila modré oči co to šlo. Co to zase povídá? Sakura jen nechápavě pootevřela pusu.

„Ach tak, um… tak ať vám to vyjde, mějte se,“ vyklopila ze sebe co nejrychleji a vystřelila z bytu jako střela. To Sasukeho sdělení ji dost překvapilo, že by se vážně zamiloval?

„Jsi idiot nebo debil? Proč si to říkal?“ rozhodila ruce mračící se blondýnka.

„Mám k tomu svoje důvody,“ odvětil klidně a dál ji propaloval očima. Tyhle rentgenový pohledy Yum příliš v lásce neměla. Přišlo jí, že jí vidí až na dno duše. Co kdyby věděl o tom, že se jí nejspíš líbí a… má ho ráda? Ne, to určitě ne. Nemůže ho mít ráda, vždyť on je jako kostka ledu, se kterou se ráda škádlí, nic víc.

„Jaký?“

„Bude si myslet, že jsem zamilovaný.“

„Ty jsi zamilovaný? Do mě?!“

„Ne! Jsi furt stejně natvrdlá. Ona si to bude myslet a dá mi pokoj, chápeš?“ protočil oči v sloup. Štěstí, že se uměl tak dokonale ovládat, jinak by při tom nařknutí nejspíš zrudnul. Sám přesně nevěděl, jaké city k Yumiko chová, ale rozhodně ho přitahovala.

„Aha, ale to si nemusel, vždyť ona tě má ráda.“

„To není můj problém. Já ji rád nemám, nelíbí se mi, tak co?“

„Chápu, že je otravná, ale tak hnusně se k ní chovat nemusíš!“

„Vždyť jsem jí nic neudělal, jen jsem řekl, že tě tu chci!“ ohradil se dotčeně.

„Vůbec tomu nerozumíš, holky jsou citlivý, chápej…,“ pousmála se Yumiko. Sasuke si povzdechl, byl vážně rád, že z něj holka není. Nechtěl chápat složitý dívčí svět, vážně ne. Blondýnka se k němu připlížila a škádlivě mu pocuchala vlasy. „Od teď ti budu říkat méďo, aby to vypadalo, že se máme rádi,“ zasmála se při té představě.

„To není nutný,“ odfrknul si Sasuke, to oslovení se mu zdálo tak dětinské…

„Jak myslíš. No nic, já musím k bábi, tak se zatím měj, méďo!“ zaculila se a rychle se pakovala z bytu, protože chtěla předejít Sasukeho vzteklé reakci na slaďoučké oslovení. I jí samotné to přišlo přehnaně roztomilý, ale přece musí využít každé situace, jak Uchihu pozlobit.

„Tak tady mě máš, bábi!“ usmála se zářivě, jakmile vešla do kanceláře. Přesněji řečeno tam vtrhla jako hurikán. Tsunade se už ani nepokusila upozornit ji na klepání, tyto snahy o výchovu už dávno vzdala.

„To společný bydlení ti svědčí, jsi nějak rozjařená,“ podotkla škodolibě.

„Pche, to ani ne, Sasuke je hroznej puntičkář. Všude musí být dokonale uklizeno a když někde něco nechám, je z toho děsný haló,“ mávla znechuceně rukou modroočka. To sdělení Tsunade upřímně rozesmálo.

„No, vidím, že tam máte veselo. Ale k věci. Přemýšlela jsem o tvé situaci. Aby ses mohl znovu stát chlapcem a ubránil se Akatsuki, musíš plně ovládnout démoní sílu. Jestliže to dokážeš, budeš mnohem víc schopen se ubránit, budeš silnější. Navíc budeš moct chodit ve své normální podobě. Trénoval by tě Yamato, aby tě zastavil, kdyby se to nějakým způsobem vymklo kontrole,“ vysvětlila Hokage. Yumiko nepřemýšlela dlouho.

„Souhlasím!“

„Bude to nebezpečné, ale pevně věřím, že to zvládneš.“

Zvládnu to, to slibuji!“