Archiv naší Červené knihovničky

Sasuke ji přejel zvídavým pohledem. V duchu musel uznat, že vypadá skvěle, ovšem aby jí to řekl i nahlas, to vážně ne.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se, když si přisedl.

„Tak roztroušeně…,“ mávla rukou směrem do davu Yum, ve snaze přiblížit význam slova ‚roztroušeně‘. „Ino a Kiba jsou spolu, myslím, že teď už se někde ocumlávaj a pro Sakuru si přišel Taiki.“

„Nějak se nám to tu spárovalo,“ ušklíbl se černovlásek a vyklopil do sebe obsah skleničky, kterou před něj postavil barman.

„No, trochu. Zbyli jsme my dva,“ pokývala hlavou Yumiko. Sasuke se na ni zadíval.

„Vadí ti to snad?“

„Co? Že ani jeden z nás nemá nikoho do páru? Ne, nevadí, když bude nejhůř, jsi tu ty. Jako můj kamarád máš povinnost se mnou například tancovat, v případě že to bude nutný.“

„Jsi děsně ukecaná. Ale jestli ti to udělá radost, jeden tanec ti za dnešní večer věnuju.“

„Neříkala jsem, že chci, říkala jsem, když budu potřebovat. Ty mě vůbec neposloucháš!“ zamračila se blondýnka.

„To máš fuk,“ mávl rukou Sasuke a vyprázdnil další sklenku. „Stejně si spolu zatancujem.“

„Ty Sasuke, neměl bys tolik pít, začínáš být opilý. Teda aspoň myslím, nebývá totiž tvým zvykem tak moc mluvit, natož se mnou dobrovolně tancovat,“ podotkla Yumiko.

„V klidu, ohlídám se sám,“ odvětil černovlásek a zcela mimo jeho styl se usmál! Neušklíbnul se tím svým úšklebkem ala jsem borec, on se vážně usmál! Yumiko poskočilo srdce. Směje se? Směje se na mě? On věnuje svůj úsměv mě? Je vážně opilej…jenže, proč mě to tak těší? Proč mě tak těší ten jeho usměv? Bože, jsem idiot!

„Co je? Tváříš se jako by jsi viděla ducha,“ nechápavě přimhouřil oči.

„Ech… um… nic. Jsem v pohodě,“ usmála se nervózně blondýnka. Přece mu tu nebude vykládat, jak moc se jí zamlouvá jeho pitomej úsměv. Vždyť je z toho úplně naměkko! Co se to se mnou děje? Začínám bláznit…

‚Já bych řekl, že blázníš už delší dobu. Nejdřív starší Uchiha a teď i mladší… Se nezdáš,‘ zachechtal se pro Yumiko tolik známý hlas.

‚Tys mi tu chyběl, Kyuubi.‘

‚Měla by sis ujasnit, koho vlastně chceš.‘

‚Nechci nikoho, dej mi pokoj!‘ vztekla se blondýnka a z podvědomí ji probral až Sasukeho hlas.

„Hej, prober se! Země volá Yumiko!“

„Nesnaž se vtipkovat, nejde ti to,“ propíchla ho očima Yum a raději dělala, že si nevšimla Uchihova nakvašeného výrazu.

„Dámy a pánové, slečny a chlapci, dovoluji si zahájit tradiční soutěž v tanci. V průběhu soutěže bude mezi tanečníky procházet můj kolega a páry, které se mu nebudou zamlouvat, pošle z parketu pryč. Neváhejte a pojďte se pobavit! Začínáme za pár minut!“ ozval se jásavý hlas jednoho z pořadatelů slavnosti.

„To by mě zajímalo, kdo se přihlásí. Taková šaškárna,“ zamručel Sasuke, pohledem přišpendleným na dav.

„Ne všichni se bojí jako ty. Proč by nešli soutěžit, oni určitě nejsou nemehla,“ pokrčila rameny Yumiko. Neměla žádné postraní úmysly, jako vytočit nebo vyprovokovat Sasukeho, jenže se jí to povedlo.

„Říkáš, že jsem nemehlo?! Vstávej, jdeme soutěžit! Beztak jsem ti slíbil taneček,“ vyprskl černovlásek a už táhl vyjevenou dívku za ruku na parket, který se mezitím docela slušně zaplnil.

„Neblázni, Sasuke! Neumíš tancovat! Vím, že ti jde všechno, ale tohle ne!“ bránila se zuby nehty blondýnka. Bohužel jí to bylo k ničemu. Když se Uchiha rozhodne, tak je naprosto zbytečný mu to vymlouvat. Je to jako házet hrách na stěnu. Sasuke svíral Yumiččinu ruku, odhodlaný ukázat svůj taneční um. Jak si vůbec může dovolit ho tak podceňovat?! Modroočka jen klopila hlavu, ve snaze skrýt se před pohledy čumilů. Taková ostuda!

„Výborně, párů máme dost, není nejmenší důvod otálet. Prosím, zaujměte taneční pozice! A…začínáme!“ zaburácel pořadatelův hlas. Pak se spustila hudba a soutěžící se rozpohybovaly v rytmu tónů, linoucích se z magnetofonu, či čeho.

„Idiote, podívej do čeho si nás navezl!“ zavrčela blondýnka vzteklým hlasem. Jako jediní ještě nezačali tančit.

„Klid, já umím tancovat!“ zamračil se Sasuke, vzal svou partnerku – taneční, samozřejmě – za ruku, druhou obmotal kolem jejího pasu a pokusil se jí vést. Úspěch se však nekonal. Stačilo pár kroků a Yumiko zaúpěla bolestí.

„Pitomče! Šlápnul jsi mi na nohu! Hlavně, že si musíš dokazovat jakej si frajer!“

„Za to můžeš ty, strkáš nohy tam kam nemáš,“ odseknul Sasuke.

„Aspoň, že to máš na koho svíst,“ povzdechla si blondýnka. S ním se nemá cenu dohadovat o jeho schopnostech. Je jako mezek a to, že tančí hůř než medvěd, mu asi nevymluví.

„Vyhrajeme,“ řekl ještě. Hned po tom se mu zamotaly nohy mezi ty Yumiččiny, to mělo za následek ztrátu rovnováhy a hned nato následoval pád. Blondýnka s heknutím dopadla na zem a ještě víc vyhekla, když jí zavalil Sasuke. Přece jen když na vás jako dívku dopadne plnou vahou kluk, není to žádný med. Hudba utichla, všechny páry očí přítomných lidí se stočily k nim a za chvíli se už ozýval pobavený smích.

„Vážně jsem vyhráli,“ prohodila uštěpačně Yumiko, když nabrala dech. Sasuke je vyjeveně civěl, tenhle boj zřejmě prohrál.

„Musím vás poprosit, abyste si šli sednout. Vaše účast v soutěži končí,“ usmál se nad nimi jeden z pořadatelů.

„Jako bychom to nevěděli,“ odfrkl si černovlásek a zvedl se. Yum ho následovala. Rychle si urovnala sukni a doufala, že je neviděl nikdo známý. Takovej trapas! Oba čelili pobaveným úsměvům přihlížejících, rychle se klidili do toho nejtmavšího kouta, co našli.

„Doufám, že jsi spokojenej,“ zaironizovala Yumiko.

„Vidim, že se bavíš,“ zamračil se naštvaně Sasuke.

„No jistě, smíchy se můžu potrhat!“ vyhrkla Yum. „Ztrapnil si nás oba a já se podle tebe bavím!“

„Fajn, nepovedlo se to tak jak jsem plánoval a co?!“

Nebylo daleko od hádky, v začátcích ji přerušil opět hlas moderátora: „Vítěze máme, ovšem je tu ještě jedna mimořádná cena útěchy, kterou obvykle neudělujeme, ale tento pár je výjimečný. Ano, všechny nás pobavil. Prosím krásnou blondýnku a pohledného černovláska, aby si šli převzít svou cenu!“

V Yumiko se vařila krev. Koukla na Sasukeho, jenže ten měl svou kamennou tvář. Najednou na ně dopadlo světlo z reflektoru a nadšený moderátor jim s úsměvem předával věnce z kytic.

„Vážně jste pobavili, příští rok se musíte znovu účastnit! Řekněte nám vaše jména,“ culil se jak měsíček na hnoji.

„Tohle,“ kývla hlavou směrem k Uchihovi blondýnka, „je Idiot Nafoukanej a já jsem Fúrie Naštvaná,“ vyprskla podrážděně. Sasuke zvednul oči v sloup, moderátor se nervózně poškrábal na hlavě, kde mu zbývalo jen pár vlasů a dav lidí se pobaveně smál. „Tohle si nech, je to tvoje cena,“ řekla už klidným hlasem Yumiko a hodila černovláskovi věnec na hlavu. Víla Amálka hadr. Pak důstojným krokem odkráčela. Možná by to vypadalo efektněji, kdyby se jí na těch vysokých podpatcích nepodvrkla noha a ona se nezakymácela. „Pitomý boty,“ broukla jen, než zmizela ve tmě. Cestou do hotelu, kam se vydala, protože byla z dnešního večera zcela vyčerpaná, potkala několik líbajících se dvojic, mezi nimiž tušila i Kibu s Ino, několik desítek opilých jedinců a jen pár střízlivých lidí. Na pokoji ze sebe konečně skopla ty příšerné boty a dopřála si pořádnou sprchu. Díky únavě ani netušila, kdy dorazil Sasuke, vytuhla hned jak položila hlavu na polštář.

Druhý den se nebral ohled na to, jak má kdo velkou kocovinu, museli vyrazit hned brzy ráno, téměř při rozbřesku, aby do Konohy dorazili ještě týž den.

„Vstávej!“ zatřepala se Sasukem nešetrně modroočka.

„Hn?“ rozlepil oči a nechápavě mžoural kolem sebe. Kdyby Yum včera tak nenaštval ,musela by uznat, že vypadá roztomile.

„Odcházíme,“ řekla jen a nechala ho, ať si to přebere. Sama už byla sbalená, proto vyrazila na brzkou snídani. Jaké překvapení bylo, když v jídelně seděla jen Sakura.

„Dobré ráno,“ usmály se na sebe.

„Kde jsou ostatní?“ zeptala se Sakury mezitím co se cpala. Některé nechutné zvyky z doby, kdy byla kluk, jí prostě zůstaly.

„Vyspávají, včera to trochu přetáhli…“ řekla trochu pomalu růžovláska, poněvadž jí trochu zarážely stolovací návyky její blonďaté společnice. Yumiko jen pokývala hlavou, aby dala najevo to, že poslouchá a nejen že si rve jídlo do chřtánu.

„Dobré ráno,“ usmály se dvě příchozí osoby na děvčata. Kiba s Ino si sedli vedle sebe a poťouchle se uculovali. Sakura zvedla obočí.

„Řeknete nám co vám je nebo budete dělat, že se nic neděje?“

„Nechápu o čem mluvíš, Sakuro. Jen jsme dobře vyspali,“ usmála se Ino a nandala si na talíř skromnou porci.

„Spolu?“ ozvala se doposud mlaskající Yum. Holkám zaskočilo a Kiba se jen pobaveně zašklebil.

„Ino nechtěla,“ řekl šeptem tak, aby to bylo slyšet. Culíkatá blondýna na něj vrhla výhružný pohled. „No, ale jak jsem viděl, ty si se včera taky dobře bavila, viď, Yum?“

„Jak to myslíš?“ pozvedla jedno obočí dotazovaná.

„Ten tanec byl fenomenální,“ zařehtal se mladý Inuzuka. V tu chvíli mu na rameni přistála něčí ruka. Leknutím mu až zaskočilo.

„Být tebou, nemluvil bych o tom,“ zavrčel výhružně majitel oné ruky. Yumiko jen souhlasně přikývla, ještě teď jí bylo trapně. Lidi se mohli potrhat smíchy!

„Eh, Sasuke…já jen, docela vám to šlo, ale jasně, chápu. Už mlčim!“ uklidňoval zamračeného Uchihu Kiba a mohl si oddechnout, když se černovlásek usadil k snídani.

„Ale ty ses Sakuro taky bavila, viď?“ usmála se šibalským úsměvem ala všechno vím Yumiko.

„Nechápu o čem mluvíš,“ zahučela růžovláska a těkala očima sem a tam. Pak raději věnovala svou pozornost talíři. Ostatní se samozřejmě dožadovali vysvětlení (Sasukeho nepočítám, tomu je jedno všechno, co se tý růžový palice týká).

„Celou slavnost byla s Taikim,“ prohlásila vševědoucím hlasem blondýnka.

„Se nezdáš, Velký Čelo,“ žďuchla do ní druhá blondýnka – Ino. Zelenoočka si jich nevšímala, snažila se být neviditelná, což se jí nepodařilo, ale to nás teď nezajímá…

Po úspěšném absolvování snídaně, nadešel čas odejít. Všichni čtyři ninjové a jeden ninja pes stáli přichystaní k odchodu. Zbývalo jediné, rozloučit se s jejich hostitelem – Taikim.

„Za všechno díky, jsi bezva kamarád, ale to že si mě opil ti nezapomenu, málem jsme netrefila do hotelu,“ zakřenila se přátelsky Yumiko a pevně ho objala. Sasuke ji podmračeně sledoval. On sám  se s ním rozloučil jen pokývnutím hlavy a krátkým stiskem ruky, jestli se s ním takhle bude loučit každá, nestihnou to. Navíc počítal s tím, že Sakuře to loučení bude trvat asi trochu dýl.

„Měli bychom jít,“ zamručel proto nespokojeně.

„No jo furt,“ vyplázla na něj jazyk Yum a odtáhla se od Taikiho. Ino s Kibou se s ním rozloučili v podobném duchu jako Sasuke, Akamaru mu dal pac a jak se s ním loučila Sakura, to se neví, protože od ostatních poodešli kus dál, tak aby na ně nebylo vidět. Když však přišla, do smíchu jí nebylo. Yumiko však věřila, že jí to truchlení brzo přejde, v Konoze bude určitě zase uhánět Sasukeho… Konečně tedy vyrazili. Cestou moc nemluvili, včerejší řádění na slavnosti si vybralo svou daň, únava byla viditelná na každém z nich. Po tom úmorném cestování měli nesmírnou radost, když spatřili rýsující se brány Konohy. Konečně doma!