Archiv naší Červené knihovničky

Zaraženě se dívala před sebe. Jestli je to opravdu on, jakože je, musí vymyslet sakra dobrej plán. Jinak se připraví o šanci získat svou starou podobu a o šanci žít. Bez víc než dobrého plánu je mrtvá, to je víc než jasné. Proč to musí být zrovna on?! Jsem téměř bez šance…moje schopnosti a jeho, začínám mít tušení, kdo se stane vítězem souboje, přemítal v duchu Naruto. Než však stačil něco kloudného vymyslet, muž sedící na kameni ho zmerčil. Rychlostí blesku se dostal Yumiko za záda.

„Co tu děláš?“ ozval se jí u ucha hluboký temný hlas. Po zádech jí přejel mráz.

„Přišla jsem, abych… ti řekla, že tu nemáš co pohledávat,“ snažila se, aby její hlas zněl pevně, bohužel na něj to nijak nezapůsobilo.

„Takže ty mě odtud vyhazuješ,“ ušklíbl se.

„No, já bych to nazvala jinak než vyhazování. Spíš přátelské požádání o opuštění tohoto místa,“ vyhrkla blondýnka.

„To je to samý, ne?“ odvětil ten za ní.

„Ne, je to úplně něco jiného. Tedy, podstatu to má stejnou, ale je to řečeno mnohem jemněji, kulti...,“ nenechal ji doříct, to co chtěla, poněvadž si ji otočil čelem k sobě a umlčel ji polibkem. Blondýnce se rozšířily oči překvapením. V tu chvíli, co se jeho rty dotkly těch jejích, jakoby celá zdřevěněla. Jakmile se od ní odtáhl, znovu našla řeč.

„Co si myslíš že děláš?!“ rozkřikla se.

„Moc mluvíš, nemohl jsem si pomoct,“ ušklíbl se mírně pobaveně.

„Za tohle zaplatíš, mě nebudeš líbat jak se ti zlíbí!“ zavrčela podrážděně a nahmatala v pouzdru kunai, vytáhla ho, připravena zaútočit. On je jen ušklíbl, už zase. Yumiko to příšerně rozčilovalo.

„Tímhle mě neporazíš, nejsem typ, co by se nechal zabodnout kunaiem.“

„Vím moc dobře co jsi zač, Uchiho Itachi,“ usmála se ledově Yum.

„Takže víš kdo jsem, to mě těší. Aspoň budeš znát jméno svého vraha,“ řekl chladně a v tu chvíli začal boj. Zpočátku to bylo celkem vyrovnané, Yumiko věděla, že se mu nesmí dívat do očí, mohla by upadnout do genjutsu, ovšem po nějaké době byl jasně vedoucím Itachi. Lehce ničil všechny klony,co Yumiko vytvořila a vyhýbal se jejím útokům.

„Proč to nevzdáš? Proti mě nemáš šanci, to snad víš,“ zeptal se jí během boje starší Uchiha.

„Nikdy to nevzdám!“ vyprskla podrážděně blondýnka a setřela si krev, jež jí tekla ze rtu. Itachi využil své rychlosti, dostal se k ní a přitiskl jí zády ke stromu. Její ruce jí pevně držel nad hlavou.

„Možná by jsi to ale měla vzdát,“ zašeptal. Jeho dech ovanul dívčinu tvář, byl tak blízko. A proč má tak podmanivý hlas?

„Nikdy,“ zamračila se modroočka. Itachi se malinko pousmál. Pak se k ní sklonil a přitiskl své rty na ty její. Yumiko pevně semkla rty k sobě, nedovolí mu, aby si z ní dělal líbacího panáka! Itachi to bral jako výzvu. Svou špičkou jazyka jemně kroužil po blondýnčině spodním rtíku, dokud nevědomky lehce nevydechla. Černovlásek využil situace a plně se pohroužil do polibku. Vydráždil Yumiko zapojit se do hry s jazyky. Hladový polibek neměl konce. Chutnal trochu kovově, díky dívčinu lehce krvácejícímu rtu. Pustil její ruce a svými dlaněmi sklouzl na Yumiččiny boky. Blondýnka využila toho, že má obě ruce opět na svobodě, jenže místo toho, aby ho od sebe odstrčila, tak ho objala kolem krku. Ani kousnout ho do jazyka jí nenapadlo. Nechápala čím to bylo. Jestli za to mohly jeho hluboké oči, ve kterých se lidé často ztratí, nebo jeho záhadná a tajemná povaha, co tak lákala rozluštit aspoň část jeho složité osobnosti. Možná to bylo prostě tím, že zakázané ovoce nejlíp chutná. Když jí však rukou vklouzl pod tričko, vzpamatovala se. Vši silou ho od sebe odstrčila.

„A dost!“ křikla, znovu připravena bojovat. Splašeně bijícího srdce a roztouženého těla si nevšímala. Itachi nic neřekl, jen zaujal bojovou pozici. Ve tváři měl neproniknutelný výraz, ale jeho oči se leskly nenaplněnou touhou. Nemyslel si, že ta holka ho tolik rozruší, tohle přece nikdy nedělá! Neměl čas o tom přemýšlet, protože se znovu rozpoutal boj. Tentokrát se bojovalo tvrdě, drsněji než předtím.

„Nevíš koho jsi líbal, ani s kým bojuješ, ale teď se to dozvíš,“ vydechla Yum vyčerpaně. Oblečení měla od krve, na břiše hlubokou ránu, tělo zpocené, špinavé a bolavé.

„Chceš začít s představováním? Fajn…,“ řekl černovlasý muž stojící kousek od ní. Blondýnka neřekla ani popel, pouze začala čerpat Kyuubiho chakru. Oči jí zrudly, zorničky se prodloužily do zvířecích, z nehtů se staly drápy. „Naruto?“ Itachi nedokázal zakrýt překvapení. Yumiko se rozeběhla, využila jeho nepozornosti a udeřila ho tak, že odletěl o pár metrů dál.

„Teď víš, kdo jsem. Není to pěkné shledání, Itachi?“ usmála se blondýnka chladně, skrývajíc tak příšernou bolest, jež jí pulzovala celým tělem.

„Kdy se ti to stalo? Nemůžu říct, že nejsem překvapený. Ale je fakt, že řeči o tom jak se nevzdáš, umíš vést jenom ty, Naruto.“

„Teď si tu s tebou nebudu povídat, nakopu ti zadek a ty zmizíš. To je na programu!“ zamračila se naštvaně Yumiko, dívajíc se mu nevědomky do očí. To byla chyba! Chytla se do jeho zákeřného genjutsu. Během chvilky se zase proměnila zpět do původní podoby, červené oči zmizely a s nimi i drápy. Vyčerpaně spadla na zem, ztěžka oddychujíc.

„Bojovala jsi statečně, ale abys mě porazila, musela bys víc trénovat. Ovšem i tak to byl dobrý boj, teď odejdu a nechám tě žít, ber to jako laskavost nebo dárek. Myslím, že trest máš, být dívka je asi trochu nepříjemný pro kluka, kterým jsi býval,“ sklonil se nad ní Itachi a zadíval se do jejích modrých očí, v nichž se zračila zloba. Jazykem jí slízl krev, co měla na rtu a naposled přitiskl své rty na ty její. Pak zmizel v obláčku kouře. Ačkoliv vyhrál, byl celkem vyčerpaný. Jen nedokázal pochopit své jednání. Co to do něj vjelo, že líbal úplně cizí holku, která je vlastně Naruto. Takže líbal Naruta. Potkal mnoho žen a dívek, některé byly hezčí než přeměněný Naruto, jenže z těch nevyzařovala ta zvláštní aura. Ano, on má charisma jako chlapec i jako dívka. A jako holka má navíc neuvěřitelný ženský sexappeal. Musel se nad svým chováním zasmát, jakoby se z něj stal puberťák s rozbouřenými hormony.

„Ty parchante,“ zachrčela do tmy Yumiko. Přestože bolest v břiše byla dost velká, vstala a pomalým krokem se vracela do hotelu. Na rtech stále cítila ty jeho. Je to hajzl, ale s holkama to umí, pomyslela si Yumiko a trochu se pousmála. Sama se divila, že to předtím přerušila, cítila jak jí prostupovala touha a přesto dokázala přestat. Byla na sebe hrdá, ale děsilo jí, že její tělo se dožaduje fyzického kontaktu a uspokojení.

Konečně se doploužila do hotelu. Pomalinku otevřela dveře od pokoje, doufajíc, že Sasuke spí. Za sebou nechávala krvavou cestičku, krvácela čím dál víc. Cítila, jak se jí podlamují kolena, ztráta krve byla celkem velká, navíc cesta do hotelu byla dlouhá, síly jí už opouštěly. Ve snaze neupadnout se zachytila stolku, na němž stála váza s květinou. Při své (ne)šikovnosti se váza převrhla a s hlasitým žuchnutím dopadla na zem. Sasuke se s trhnutím probral. Pohledem zhodnotil situaci, vyskočil z postele a přiskočil k Yumiko právě včas, neboť síly jí už definitivně došly. Kdyby jí nezachytil, svalila by se na zem.

„Yumiko! Krvácíš…ty jsi tam byla, viď?“ zamračil se, položil ji na postel a zběžně prohlédl její zranění. Nejhůř na tom bylo její břicho. Rána byla hluboká, možná že zasáhla i nějaké orgány. „Dojdu pro Sakuru, vyléčí tě. Vyřídíme si to spolu později, tohle mi vysvětlíš.“  Sice nadával, ale skrýval tím svůj strach o ní. Blondýnka byla samá tržná rána a samá krev, vypadalo to děsivě. Jen co se černovlásek vrátil do pokoje spolu se Sakurou, Yumiko upadla do bezvědomí. Růžovláska se pustila do léčení, pracovala mlčky a přesně. Brzy bylo vše v pořádku.

„Musí odpočívat. Nebyly zasaženy žádné orgány, což se celkem divím, ten dotyčný ji zřejmě nechtěl zabít, tudíž bude v pořádku,“ řekla mladá kunoichi, když skončila s uzdravováním. Na nic se neptala, za což jí byl Sasuke vděčný, ani on sám nevěděl, co se stalo.

„Dík, Sakuro. Nikomu o tom neříkej, vyřídím si to s ní sám,“ kouknul jí do očí.

„Buď na ni hodný, musí být v klidu, ne se rozčilovat a hádat,“ upozornila ho jemně Sakura, pak ho tam nechala o samotě. Únava ji přemohla, musela jít dospat to, co zmeškala.

„Co jsi to zas provedla?“ ptal se polohlasem Sasuke do ticha pokoje. Pohledem skenoval oddychující dívku. Nakonec vstal, odešel do koupelny, kde napustil lavor teplou vodou, vzal si houbičku a zase se vrátil k Yum. Potřebovala trochu očistit. Namočil houbičku do vody, načež s ní začal opatrně přejíždět po dívčině těle, ve snaze odstranit zaschlou krev a prach, co se na ní usadil. Měl bych ji převlíknout? prolétlo mu hlavou, když skončil s čištěním. Její věci byly v děsném stavu. Byly špinavé, na některých místech i trochu potrhané. Takhle ji přece nemůže nechat. Nervózně si skousl spodní ret. Přece jen je trochu divné svlíkat dívku, když je mimo. Ale ještě divnější je svlíkat dívku, co je ve skutečnosti kluk. Mávl nad tím rukou a pomalinku, aby se nevzbudila, ji začal vysvlíkat tílko. Potom Yum svlíkl i kalhoty, ležela před ním jen ve spodním prádle. Jako holka jsi fakt sexy, pomyslel si bezděčně. Nejraději by si za takové myšlenky nafackoval, jenže ony nešly ovlivnit. Na mysl mu vyvstávaly úplně samy. Zavřel oči, pořádně se nadechl a vydechl, potřeboval zklidnit jak mysl, tak tělo. Jakmile byl jakž takž ok, vyhrabal ze skříně své triko a oblékl jí ho. Neměl sílu přehrabovat se v jejích věcech, tak udělal to nejjednodušší, co mohl. Zadíval se na hodiny, ještě se mu vyplatí si lehnout. Na nic nečekal, svalil se na postel a během pár vteřin už pravidelně oddechoval.

Yumiko pomalu otevřela oči. Jak jsem se sem dostala? A co to mám na sobě? honily se jí hlavou otázky. Otočila hlavu na stranu, vedle ní klidně oddechoval Sasuke. Potichu vstala a zavřela se v koupelně. Poznala, že má na sobě jeho tričko. Tváře se při představě jak ji převléká lehce zbarvily do červena. Zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Po šrámech a ostatních zranění nebylo ani vidu ani slechu. Díky lišce se vše zhojilo. Opláchla si obličej a šla zpět do pokoje. Sasuke byl už vzhůru a podmračeně si ji přeměřoval.

„Ahoj,“ usmála se nevinně.

„Šla jsi tam i přesto, že jsi slíbila, že tam nepůjdeš. Mohla si se zabít,“ řekl klidným, ale pevným hlasem. Yumiko sklonila hlavu, pohledem rentgenovala podlahu. Co mu na to má říct? Nepochopil by to. „S kým jsi bojovala?“

„S nikým, spadla jsem na skále,“ zamumlala a stále hleděla na podlahu. Při vzpomínce na včerejší události jí zabrněly rty, stále měla v živé paměti jeho polibky. Sasuke by ho šel jistě zabít, kdyby věděl, že tu byl. Nemůže mu to říct.

„Aspoň nelži,“ vzdychl černovlásek, zvedl se a přešel k ní. Položil ji ruku na tvář a sklonil se k ní, jako by ji chtěl políbit. „Měla by ses chovat zodpovědněji, nevystavovat se nebezpečí. Existuje spousta lidí, kterým by jsi chyběla, kdyby se ti něco stalo.“ Jeho horký dech jí ovanul tvář, přivřela oči. To co teď říkal…myslel tím i sebe? Chyběla by mu? Sasuke se jí díval vyčítavě do očí, ruku stále na její tváři, když v tom vtrhla do pokoje Sakura.

„Zdravím!“ usmála se. Ti dva od sebe odskočili rychlostí blesku. Růžovláska si ničeho nevšimla, naštěstí. „Ty už chodíš?“ podivila se, když se podívala na červenou blondýnku.

„Je mi fajn, půjdem na snídani, ne?“ pousmála se roztržitě a než bys řekl švec, zmizela za dveřmi pokoje.

Itachi se nám rozjel, co? xD