Archiv naší Červené knihovničky

„Vidím, že ti taky není zrovna nejlíp,“ pousmál se bolestivým úsměvem Taiki, když se k němu plouživým krokem blížila jeho blonďatá spolupracovnice.

„Jo, je mi zle…,“ promluvila lehce chraplavým hlasem.

„I já mám žaludek na vodě, jsme to včera asi přehnali,“ pokýval chápavě hlavou hnědovlásek. Ovšem i tento úkon měl za následek potřebu zvracet, naštěstí to udržel. Oba se posadili na svá místa a tiše se modlili, aby dnes žádní lidé nechodili. Jejich prosby ovšem vyslyšeny nebyly, slavnost měla být zahájena už pozítří a lidé se jen hrnuli. Alespoň během práce zapomněli na svou nehezkou opičku.

„Dnes zajdu za tou paní přes jedy,“ oznámila Taikimu Yumiko, když měli zrovna klid.

„Vážně? Tak to hodně štěstí, je dost možné, že ti nevyhoví…je to stará čarodějnice.“

„Tak jí na oplátku donesu tři zlaté vlasy děda Vševěda,“ usmála se Yumiko a v duchu úpěla. O tý babině slyšela zatím jen to nejhorší, co když jí nebude chtít pomoct? Co pak? Umře jako holka? Ani náhodou!

„Kde je Yumiko? Chceme jít s Ino nakupovat a myslely jsme, že jí vezmem s sebou, ale nemůžem ji nikde najít…,“ zeptala se lehce zadýchaným hlasem Sakura. Musela za Sasukem běžet, šel nějak moc rychle…asi zkoušel rychlochůzi. Na závodech by ji určitě vyhrál.

„Ona s váma není?“ podivil se otázaný, hned mu ale došlo, že asi vypadá jako idiot, kdyby s nimi byla, Sakura by se ho neptala, kde je. „Se mnou taky není.“

„Aha, no tak díky,“ pousmála se růžovláska a s červenými tvářemi odklusala pryč. Ano, její zamilovanost k Sasukemu ji nepřešla. Sasuke ji mlčky doprovázel pohledem. Do ní bych se asi nezamiloval, vlastně určitě ne… Na to mi je moc protivná, proběhlo mu jakoby mimochodem hlavou. Pak se otočil a dál mlčky pokračoval ve své cestě. Jen ho ještě napadlo, kde může ten zatracený Naruto být. Poslední dobou mizí nějak často.

„Do psí díry!“ zaklela blondýnka nahlas. Opatrně vytáhla nohu z bahna, kam se zabořila. „Tomuhle se říká luxusní cestování,“ mrmlala si načuřeně. Podle Taikiho popisu by měla být už blízko svému cíli, zatím ale na žádnou chalupu nebo chatrč nenarazila. Zabočila snad špatně? S povzdechem začala šplhat do příkrého kopce. Zas…zatracený hory, prskal v duchu Naruto. Konečně se dobrala rovinky, úlevně vydechla, ale její radost pominula, když spatřila další kopec.

„Kašlu na to, musím si odpočinout, jinak vykašlu plíce,“ zahuhlala jen tak pro sebe a svalila se do trávy. Sluníčko se činilo a svítilo ostošest, zavřela proto oči, aby jí do nich sluneční paprsky nepálily tak moc. Po chvíli Yumiko překryl stín. Nikoho jsem neslyšela přicházet, proběhlo Yum hlavou a pocítila, jak se jí napnuly svaly, byla připravená okamžitě zaútočit. Pomalu otevřela oči.

„Kdo jste?“ zeptala se potichu.

„Na to bych se měla ptát já, ne?“ odvětila stařena. Blondýnka vyskočila na nohy.

„Vy tu bydlíte? Vy jste mistr jedů?“ vychrlila ze sebe a oči se jí očekáváním lehce leskly. Stařenka mlčky přikývla.

„Potřebuji vaši pomoc!“ řekla lehce zoufale Yumiko.

„Nevím, proč bych ti měla pomáhat,“ pronesla chladným hlasem paní a zamračila se ještě víc, než jak se mračila doposud.

„Vaši vnuci na mě použili nějaký jed, kvůli kterýmu je ze mě holka. Původně jsem totiž kluk! Uzumaki Naruto!“ její hlas byl o něco více zoufalý než předtím.

„Ach, ano. To byla jejich specialitka-Bichangelium, měnič pohlaví. Ten jed do týdne vyprchá, teď jdi,“ řekla chladně, otočila se a rozešla se pryč.

„Počkejte!“ vykřikla Yumiko a předběhla ji. „U mě je to více než týden a pořád jsem holka!“

Stařena se zarazila.

„Více než týden? To je nemožné, i kdyby byl jed sebesilnější, neudělá z člověka někoho jiného na déle než sedm dní.“

„Ale u mě to tak je! Prosím pomozte mi, potřebuji vás. Nechci žít jako dívka, mám rád svoje klučičí tělo,“ teď už byl blondýnčin hlas opravdu zoufalý.

„Možná mě potřebuješ, ale já z toho nebudu mít žádný užitek. To že jsem stará a na dveře mi už ťuká zubatá, neznamená, že budu konat dobré skutky,“ ušklíbla se vrásčitá žena.

„Nějak se vám odměním, řekněte co chcete, pokusím se to splnit. Navíc, v mojí vesnici byste se stala slavnou, víte, co by to bylo, kdyby se o vás dozvědělo tolik lidí? Stala byste se uznávanou, nemusela byste žít tady odříznutá od ostatních,“ snažila se zapůsobit na babčino ego Yum.

„O slávu nestojím, jsem již stará a něco jako sláva mi je u mý zatracený zadnice! I když ráda bych viděla výrazy těch břídilů z vesnice,“ zachechtala se skřípavě. „Ale to je mi taky tak nějak jedno, ale říkala jsi, že pro zpětnou přeměnu uděláš vše, viď?“

Yumiko mlčky přikývla.

„Dobrá, tak poslouchej. Poslední dobou se tu objevuje jeden muž, nevím kdo to je, ani proč sem leze, je mi to fuk, každopádně mi narušuje mé soukromí. Svou samotu mám ráda, nechci tu žádné vetřelce. Ty jako ninja ho můžeš vyhnat. Až to uděláš, dám ti protijed, který mezitím připravím,“ dořekla a podívala se na výraz mladé dívky. Blondýnka se tvářila rozhodně, svou podobu získá zpět za každou cenu. „Teď si vezmu tvou krev, je potřeba na přípravu protilátky,“ prohodila napůl úst a znenadání ji řízla nožíkem do ruky. Yumiko trochu usykla, ale jinak ze sebe nevydala ani hlásku. Stařena jí na ránu přiložila kapesník, který nasál krev potřebnou na lék.

„Děkuji vám,“ zašeptala blondýnka a vděčně se usmála. Babčina tvář zůstávala stále ledově neproniknutelná a zamračená.

„Nedělám to pro tebe, ale pro sebe.“

„Ano, ale i tak jsem vděčná. Jak se jmenujete, chci znát vaše jméno,“ tázavě se na ženu podívala.

„Chika. Teď už jdi, přijď v noci splnit svůj úkol,“ odpověděla babča, načež se otočila a lehce shrbeně odkráčela. Teprve teď si Yum všimla chaloupky schované za keři vzadu u skály.

„Já přijdu, neberu své slovo zpět,“ řekla si polohlasně modroočka a zamířila dolů do vesnice. Hlavou jí poletovaly myšlenky na onu neznámou osobu. Kdo to může být a proč tam chodí? Možná to bude nebezpečné, každopádně ona se s tím vypořádá, není žádný máslo, ne?!

„Kde jsi byla? Sháněla tě Sakura s Ino,“ zamručel Sasuke, když Yumiko dorazila.

„Projít se…co chtěli?“ zeptala se, sedla si do křesla a hodila nohy na stolek.

„Jít s tebou nakupovat.“

„Ještě štěstí, že jsem tu nebyla, nesnáším nákupy,“ zasmála se Yum. Trochu zkoumavě se zadívala na černovláska před sebou. Dnes byl nějak moc zamlklý, on toho sice moc nenamluví, ale aspoň nadává. Teď mlčel a tvářil se jako kakabus. „Co ti zase přelítlo přes nos, Uchiho?“

„Nic, coby? Starej se o svý,“ vyprskl podrážděně Sasuke a ještě víc se zamračil. Přece jí tu nebude vyprávět o svojí schizofrenii. Protivný hlásek v jeho hlavě ho pořád otravoval a jemu z toho už tak trochu šibalo.

„Se neposer,“ zapitvořila se Yumiko a odkráčela do koupelny. Sprchou si uleví a jako bonus nebude mít toho zatracenýho Uchihu na očích.

‚Co se škádlívá, to se rádo mívá,‘ ozvalo se uvnitř blondýnčiny hlavy. Yumiko sebou poplašeně trhla. Kdo to mluvil? ‚Ty idiote, to jsem já, Kyuubi!‘ prskl hlas výsměšně.

‚Ty si se mnou povídáš?‘ podivila se Yum.

‚Ne, jen mě už nebaví koukat na to, jak se štěkáte, ale přitom se přitahujete! Jste degeni. Oba!‘ prskl Kyuubi.

‚To se pleteš! Nesnášíme se! Teda, jsme kamarádi, ale stejně bychom si nejradši nakopali zadky, nechápu co to tu plácáš. Jedeš v drogách či co?! Fakt nechápu, jak jsi na to přišel!‘ bránil se vehementně Naruto v duchu. Odpovědí mu však bylo výsměšný ticho.

„Zatracená liška!“ kopla Yum naštvaně do zdi, nedošlo jí, že to bude bolet… Trochu zaskučela a vlezla do sprchy. Potřebovala se uvolnit a hlavně uklidnit. Když vylezla z koupelny, Sasuke seděl na tom samém místě. Yumiko mlčky otevřela skříň, kde měla věci a hledala nějaký pohodlný obleček na boj. Uchihovi to neuniklo.

„Proč si chystáš věci pro zápas?“

„To je snad moje věc, ne?“

„To teda není! Chceš jít někam na vlastní pěst? Zbláznila ses?!“ Sasuke jí chytnul za ruce a mírně s ní zatřásl.

„Ale já musím! Nic nechápeš, tak se do toho nemíchej! Abych získala zpět svou podobu, musím to udělat!“ ospravedlnila se Yumiko a vyškubla své ruce z těch Sasukeho.

„Co tím myslíš?“ zamračil se.

„Jen se vypořádám s jedním chlápkem a budu zase kluk! Celkem snadnej úkol, ne?“ usmála se trochu nuceně Yum.

„Děláš si srandu?! Nikam nepůjdeš, nevíš, co to je zač! Slib mi to! Přece si nepůjdeš pro smrt a ještě s úsměvem na tváři! Nezapomínej na Akatsuki, to je taky možný nebezpečí! Oni tě chtějí, neválej si šunky někde na gauči u televize! Dej mi své slovo, přísahej,“ Sasuke se zadíval do azurových očí před sebou. Blondýnka mlčky přikývla, jeho reakce ji zaskočila, a to dost. Za zády však zkřížila prsty, toho už si ale Sasuke nevšiml. Svůj úkol splní za každou cenu!

Večer se táhl jako snad nikdy. Yumiko potřebovala, aby Sasuke usnul co nejrychleji. Odejde, až bude spát. Jako na potvoru se mu ale nějak moc zalíbilo v místní hospůdce, a tak tam s ostatními seděli až do jedenácti. Blondýnka si nervozitou div neokousávala nehty, co když jí ten chlapík mezitím zdrhne? Nakonec se přece jen dočkala, jen co Sasuke ulehl, už spal. To posezení mělo aspoň nějaká pozitiva-Uchihu to zmohlo. Yumiko ještě chvíli počkala. Když viděla, že spí opravdu tvrdě, oblékla si svou bojovou výstroj, sbalila si zbraně a potichu jako kočka vyrazila. Čelenku pro jistotu zanechala na pokoji.

„Zatraceně, jde se tu hůř než ve dne!“ zanadávala si polohlasně, když se škrábala, dnes už podruhé, do toho příšerného kopce. Jakmile dorazila na místo, schovala se za křoví, kterého tu bylo požehnaně. Teď jen doufat, že se ten neznámý objeví. Nemusela čekat dlouho, už za pár minut se tu objevil. Avšak do tváře mu díky tmě neviděla. Sedl si na kámen a nastavil svou tvář měsíčnímu svitu. Yumiko zalapala po dechu.

„ON?!“