Archiv naší Červené knihovničky

„Taiki?“ podívala se na svého společníka Yumiko.

„Copak?“ pousmál se oslovený, ale nedíval se na ni, byl zahloubán do své práce. Musí ho to bavit, pomyslel si v duchu Naruto. Hnědé vlasy mu padaly do jiskřivých oříškových očí, moc mu to nevadilo, jen občas lehce trhnul hlavou, aby nezačal šilhat.

„Chci se tě na něco zeptat…“ řekla trochu nejistě blondýnka. Seděli tady spolu pár hodin, za tu dobu si stihli dobře popovídat, ale stále se nedostalo na jednu věc, která byla pro Yumiko dost zásadní.

„Jen se ptej,“ konečně na ni upřel svoje pěkné oči. Určitě na ně nalákal nejednu dívku či ženu.  Vlastně byl celkově přitažlivý.

„Slyšela jsem, že tady nedávno byli ninjové od nás z vesnice, z Listové. Povídá se, že jste tu měli dost šikovné zmetky, které měli za úkol vyřídit,“ nadhodila udičku Yum. Štěstí jí přálo, její spolupracovník se chytil.

„Jo, je to pravda. Ti zmetkové, jak ty říkáš, byli dva bratři z rodiny Momoko. Mistři v míchání jedů, naučila je to jejich babička. Naštěstí neudělali moc škody, ti z Listové si s nimi dobře poradili. Proč se na to ptáš?“

„Ale jen tak… A kde teď jsou? Ve vězení?“

„Byli tam, dokud se neotrávili vlastním jedem, tupci. Ale…vážně by mě zajímalo, proč se o to tak staráš,“ upřel na ni zkoumavý pohled. Druhej Uchiha hadr, problesklo mimoděk Yumiko hlavou, zároveň zaklela, ti kryplové čuchají kytky zespoda a on je furt ona!

„No víš, odjakživa se zajímám o jedy, fascinují mě, víš. Takže jsou mrtví…hm. A žije aspoň ta jejich babička? Ráda bych ji poznala, jestli to teda půjde,“ usmála se laškovně blondýnka, sázela na mužskou slabost, na ženské tělo a jeho řeč.

„Žije, je to stará nevrlá baba, bydlí ale nahoře v kopcích, moc lidí za ní nechodí.“ Zdá se, že ženská má vůči mužům dobré trumfy.

„Jsi milý, díky za informace,“ na Yumiččině tváři se rozlil sladký úsměv, naděje že brzy bude vše při starém, se usídlila v jejím nitru. Taiki jen mávl rukou, raději se kochal pohledem na obličej své krásné mladé partnerky, a nejen obličej. I obvod jejího hrudníku byl přinejmenším zajímavý.

„Poslyš, máš vůbec partnera na slavnostní večer?“ zeptal se Taiki znenadání. Lidí v tuhle dobu moc nechodilo, proto neměli moc práce se zapisováním přítomných hostů.

„Partnera?“ zopakovala trochu nechápavě Yum. Taiki mlčky přikývnul. To mě chce jako pozvat nebo co? „Proč se ptáš?“

„Jen tak, většina dívek tam chodí v doprovodu nějakého chlapa,“ pokrčil rameny hnědovlásek.

„Aha, no…myslím, že já to zvládnu i bez toho chlapa,“ zasmála se blondýnka zvonivým smíchem a pak sklonila hlavu nad knihu hostů, protože pár jich zrovna dorazilo.

~~~

„Nechceš zajít na saké?“ uculil se Taiki, když stáli před jeho domem. Měli po šichtě, slunce už zapadlo a jim padla. Yumiko se nebránila, s klukama už kolikrát pila, několikrát se jí to sice vymklo z rukou a rána tak trávila s hlavou v záchodě, ale to nevadilo. I když, možná jako holka teď vydrží míň…V duchu nad tím mávla rukou, tak bude pít méně, no.

„Tak na to naše seznámení!“ vyjekl Taiki a kopnul do sebe už několikátou skleničku chutné tekutiny. Yumiko mu zdatně konkurovala. Líčka měla trochu zčervenalá z množství vypitého alkoholu, ovšem nejen tam se alkohol projevil. Hnědooký mladý muž byl nyní uvolněný, a tak se neostýchal vzít svou mladší kolegyni kolem ramen a šeptat ji lichotivá slůvka do ucha. Blondýnka se nebránila, nepřišlo jí to nijak nepřípustné nebo tak něco, tak proč jančit. Až když jeho ruka sklouzla na její ňadro, tak sebou trochu škubla.

„Tuhle noc si užijem, co říkáš?“ zamumlal opileckým hlasem a lehce jí ňadro stiskl.

„Ne, ne, ne,“ odstrčila ho od sebe Yumiko a vstala. „Už musím jít domů, jinak mě Sasuke zbacá,“ smála se, dosti podnapilým smíchem. Taiki nenamítal, ostatně, užít si mohou i jindy, kdo ví, jestli by toho dnes byl vůbec schopen. Blondýnka se rozloučila mohutným zamáváním, následovaným salvou smíchu, neboť se jí zdálo, že nemá jednu ruku, nýbrž několik. Nejistým krokem se vydala k hotelu, kde bydleli. Vrávoravě se ploužila ulicí, nejistě se rozhlížejíc kolem sebe. Netušila, kudy má jít.

„Yumiko!“ hlasité zvolání se tichou vesnicí rozléhalo na všechny strany. Blondýnka se snažila zaostřit zrak na postavu blížící se k ní. Bohužel, marně. „Kde proboha lítáš, měla jsi být už dávno v hotelu! A…tys pila?!“

„Kibo,“ zaculila se opilecky Yumiko. „Jenom malinko. Já se ztratila, víš…Musíme domů nebo nám dá maminka na holou.“

Kiba si povzdechl a přehodil si ji přes rameno-přece se nebude zdržovat tím, že ji nechá jít po svých! Yumiko to přišlo jako bezvadná hra, tak se začala řehnit. Výhružky ani nadávky nepomáhaly její veselí utišit.

„Kdes ji našel?“ zeptal se mladého Inuzuky Sasuke, když s Yumiko na rameni dorazil.

„Toulala se vesnicí, zabloudila. Je lehce na šrot,“ vysvětlil krátce, zato efektivně Kiba a složil svůj „náklad“ na zem. Dívka se zapotácela.

„A hele,“ zapíchla prst do Sasukeho hrudi. „Sasuke…my máme problém! Si představ, já hledala hotel, ale on nikde nebyl! Lidi dneska kradou všechno!“

Černovlásek protočil oči a gestem Kibovi naznačil, že už to zvládne sám.

„Kde ses tak zřídila?“ syknul jí do ucha, když jí tlačil do schodů.

„Ale já jsem v pohodě!“ mávla rukou Yum, což se jí stalo osudným, protože hned nato zakopla o vlastní nohu. Sasuke ji duchapřítomně zachytil a v náruči si jí už nechal. Tak se aspoň do pokoje dostali rychleji.

„Jdi si lehnout, vyspi se z toho, ať si zítra v pohodě! Chováš se nezodpovědně, jsi lehkovážná!“

„A to se ti na mě líbí, viď, Sasuke?“ usmála se Yumiko a posadila se na postel.

„Moc si věříš, mě se kluci nelíběj,“ odvětil klidným hlasem Sasuke.

„Jenže teď kluk nejsem, jako holka se ti prostě líbim…a neříkej, že ne, protože se červenáš a…“ ani to nedořekla, usnula uprostřed věty! Uchiha nevěřil svým očím. Ona fakt usnula! Rezignovaně ji přikryl a sám si lehl vedle, dlouho jí hledali, protože měli strach kde se tak dlouho toulá, byl z toho unavený. Během chvilky spal.

Sasukeho probraly zoufalé a táhlé skřeky ozývající se z koupelny. Vyskočil na nohy a obezřetně se připlížil až ke dveřím. Když neslyšně vešel dovnitř, připraven na nepřítele týrající jeho společníka/společnici, pohled jež se mu naskytl ho zaskočil. Yumiko klečela u záchodu, zelená jako špenát a právě si utírala pusu. Sasuke se uchichtl, zcela určitě to včera přehnala a teď má kocovinu jak řemen. Yumiko k němu pomalu zvedla kukadla.

„Nekoukej na mě tak, jdi pryč… A moc se nesměj, vím, že tobě se to už taky stalo,“ chabý hlásek nebyl tak efektivní jako její normální hlas, proto se černovlásek neotočil a neodešel, ale klekl si k ní.

„Aspoň víš, že nemáš tolik pít. Holky vydrží míň, to bys měl vědět, Naruto,“ Sasuke se provokacemi očividně bavil.

„Zabiju tě, jen co mi bude líp,“ zahrozila pěstičkou blondýnka a opřela se čelem o chladnou zeď. Kachlíky příjemně studily. „Měl by ses oblíknout, producírovat se tady je v trenkách…jsi exhibicionista nebo co?“

Sasuke zrudl, těžko říct jestli studem nebo vztekem. Ta malá mrška věděla přesně jak uhodit kladívkem na hřebík.

„Neříkej, že tě to pohoršuje…Stydíš se? Nebo tě to až moc vzrušuje?“ černovlásek začal oplácet stejnou mincí. Oba se řídili heslem ‚Rýpat do toho druhého jak jen to jde‘

„Blbečku, ty by ses mi nelíbil i kdybys byl poslední kluk na světě!“

„To si věříš,“ pousmál se svým úšklebkem a la jsem nej. Yumiko by ho nejraději zakopala hluboko pod zem, bohužel na to ale neměla sílu, opět se jí chtělo zvracet. Sasuke, který nestál o ten pohled, raději vycouval z koupelny. Holt radši oželí ranní hygienu, než koukat na blondýnčino trápení se žaludkem a jeho obsahem.

„Dobré ráno, Sasuke-kun,“ usmívala se od ucha k uchu další blondýnka jejich týmu, Ino. Černovlásek, který šel právě posnídat jen nepatrně kývl hlavou.

„Ahoj, Sasuke,“ usmála se na něj i růžovlasá dívka. Sasuke opět jen kývl hlavou. Nač s nimi ztrácet čas?

„Kde je Yumiko-san? Ona nepřijde snídat?“ všimla si nepřítomnosti divoké blondýnky hned Ino.

„Má rande se záchodem,“ prohodil jakoby mimochodem Sasuke a dál se věnoval své porci na talíři. Dnešní snídaně byla vážně výtečná.

„Co?“ Sakura se na něj nechápavě zadívala, i Ino měla v očích otazníky.

„Včera trochu přebrala s pitím,“ zamručel neochotně, copak je informační centrum, či co?

„Ach,“ vydechla obě děvčata naráz.

„O co jsem přišel? Vypadáte trochu zaskočeně, holky? Cos jim vyprávěl, Sasuke?“ usmíval se Kiba, který právě dorazil posnídat.

„Nic,“ trhnul rameny Sasuke. To se nemůže ani v klidu nasnídat?

„Yumiko je prý špatně, má kocovinu…“ vysvětlila Sakura, načež se Kiba rozesmál.

„Však taky byla…nedivím se, že jí je zle.“

„A musíte jí pořád řešit? Stačí říct, že je prostě pitomá, ne?“ přerušil je Sasukeho ostrý hlas. Všichni tři se na něj překvapeně podívali. Co řekli špatně? A od kdy vlastně Uchiha brání Yumiko?

„Ty jsi asi taky pil, co? Odkdy ti vadí řeč o Yumiko?“ Kibovy bystré oči rentgenovaly každičkou Sasukeho reakci.

„Idiote, vadí mi ona a vše co se jí týká! Tuhle holku nám byl čert dlužnej. Už mě prostě nebaví řešit, že Yumiko tohle a Yumiko tamto,“ vysvětlil ledovým, leč klidným hlasem Sasuke. U stolu se rozlilo ticho, bylo slyšet jen cinkání příborů. Po snídani se Sasuke mlčky zvedl a odešel do pokoje, kde se Yum zrovna chystala k odchodu. Bylo jí už líp, ale zelená barva ji neopustila.

„Už odcházíš, žábo?“

„Co?“ Yumiko se na něj podívala jako na blázna, jaká žába?

„Jsi zelená jak žába…“

„Hm, a ty jsi chytrej jak rádio.“

„To mi nemusíš říkat, to vim.“

„Egoisto, jsi nafoukanec, Uchiho!“

„A ty zas nejsi holka.“

„Skvělý argument, jsi vážně borec!“ Yumiko nafoukla tváře a odešla z pokoje. Samozřejmě neopomněla pořádně prásknout dveřmi, ty hádky byly nekonečné. Ale i přesto patřily k jejich životu, byl to něco jako rituál. Jejich společná věc, jen jejich.