Archiv naší Červené knihovničky

Naruto se vzbudil uprostřed noci. Nechtělo se mu ani otevřít oči, jenže si uvědomil, že má příšernou žízeň. Měl by vstát, dojít do kuchyně a něčeho se napít… V první chvíli si otráveně pomyslel, že radši seschne, než aby se vzdálil z vyhřátého pelíšku. Pelíšek…no jo, Sasuke! napadlo ho a ospalost se rázem vytratila.

Vytřeštěnýma očima se zděšeně rozhlížel po pokoji. Vedle něj nebyl. Nikde nebyl!

 Ne, to snad ne…Kde jsi? Sasuke! Kde jsi?! panikařil v duchu. Před očima se mu živě vybavil obraz opuštěného pokoje, kde ho prve našel polomrtvého v kaluži krve. Sevřelo se mu hrdlo a v očích ho pálily slzy. To nemůže být pravda. Nesmí!....

„Huh?“zarazil se, když se při startu z gauče málem přerazil. Snažil se zaostřit a identifikovat ten záhadný objekt. Naklonil se, co nejblíže to šlo a opatrným pohmatem zjistil, že se jedná o něco pevného, hřejícího….o něco živého!

„Sasuke…“uchechtl se s úlevou. Tak jemu málem vyskočilo srdce z hrudi a Sasuke si tu spí…

Asi jsem ho v noci shodil…uvědomil si provinile. 

Když už byl na nohou, došel si tedy pro něco k pití. Postavil láhev na nízký stolek pro případ, že by měl ještě žízeň a sehnul se zpět k Sasukemu.

Chvíli ho jen tak pozoroval. Ve spaní působil mírumilovně-skoro až k pomazlení. Tedy on by ho jen obejmul, samozřejmě…. Když si srovnal tenhle pohled se Sasukeho obvyklým chováním, byl to až legrační rozpor. I když, bylo by asi dost zvláštní, kdyby se na Madaru nebo Danzoua tvářil jako štěňátko z pořadu ‚Chcete mě?‘…. Za to, jak se choval mohly bezpochyby rány, které-dá se říct-jedna za druhou, provázely jeho život. Když tak o tom přemýšlel, ani se mu nedivil….

Zamyšleně mu odhrnul prameny havraních vlasů, které mu volně spadaly do obličeje a překvapeně strnul. Černovláskova víčka byla pevně semknutá a všiml si poměrně rychlých pohybů očí. Něco se mu zdálo a podle toho, jak bolestně se mračil, usoudil, že nic pěkného to není… Nevadí. Uloží ho na zpět na postel, třeba ho to probudí, nebo se mu začne zdát něco jiného. Opatrně pod Sasukeho tělo vsunul ruce a s námahou ho nadzdvihl.

„Teda Sasuke, co takhle shodit pár kil?“ zafuněl, když se ho pokoušel co nejšetrněji položit (ani mu nedošlo, že podobnou větu už v minulosti použil).

„Ty taky nepatříš zrovna mezi anorektiky,“ zamrmlal rozespale druhý chlapec. Naruto ho samým leknutím upustil, čímž chudáka Uchihu rozespalost okamžitě přešla.

„Nemůžeš dávat bacha?“ zamračil se a mnul si naražené pozadí. Naruto ho místo na pohovku ‚zahodil‘ na zem.

„Takhle mě nelekej,“ div se nekřižoval blonďáček.

„To ty mě děsíš,“ ohradil se Sasuke a sápal se na nohy. „Ty tvý řeči mě vzbudily a co nezjistim! Že mě chováš jako mimino.“

„Já tě nechoval, já tě přesouval na gauč!“ vyvracel mu jeho špatné informace Naruto.

„Tak jsi u toho aspoň nemusel mluvit,“ odfrkl si Sasuke.

„Ještě mi nadávej, že jsem ti chtěl dopřát pohodlí,“ mračil se Uzumaki.

„Pokud vím, to ty jsi mě na tu zem dostal,“ ušklíbl se černooký. Narutovi sklaplo. Neměl čím argumentovat, protože to byla samozřejmě pravda.

„No teda, taky jsi tak zvědavej na zítřek? Už se nemůžu dočkat až půjdeme Tsunade sledovat,“ usmál se zářivě Naruto a jednou rukou se drbal ve vlasech. Vážně nenápadná změna tématu. Uchiha se opět ušklíbl.

„Víš co, usuratonkachi? Jdi spát,“ řekl jen, otáčíc se k němu zády. Naruto se usmál. Sice mu nebylo po chuti, že je nazýván ubožákem, ale na druhou stranu to byla známka toho, že se jeho kamarád vrací do svého starého já. A to je přece lepší než dobrá zpráva, ne?

„Dobrou noc, Sasuke,“ zašeptal, když odcházel do svého pokoje.

„Dobrou,“ zamumlal tichým hlasem jmenovaný. Přesto to Naruto zaslechl. Kdyby nebyla noc, začal by výskat, jeho terapie zatím zabírá, nechtěl ale budit ostatní nájemníky, proto si jen poskočil. Lepší vyjádření radosti nenašel.

Uvědomil si, jak moc mu na Sasukem záleží. No co, je to můj nejlepší kamarád… Víc se tím nezabýval, raději se vydal do říše snů.

„Dobré ráno!“zaječelo cosi Sasukemu do ucha. Ten se trhnutím probudil a prudce otevřel oči. Málem ho třefil šlak. Naruto se vesele ksichtil pár centimetrů od jeho obličeje. Pusu měl otevřenou tak, že mu mohl vidět až do krku. Snažil se netypovat, kolikrát do týdne si asi Uzumaki čistí zuby a místo toho na něj naštvaně zahlížel. Pohlédl na budík, co mu Naruto ukazoval.

„Dobré ráno? Dobré je v devět! Můžeš mi říct co děláš? Nemáme žádnou misi, tak proč mě budíš v pět?“zeptal se vyčítavě a pokusil se protáhnout. Bolela ho snad každá kost v těle.

„Copak, špatně ses vyspal?“ušklíbl se Naruto.

„Už jsem se vyspal i hůř…“zamumlal jen.

„Ale nekecej, já už na tomhle gauči spal. Vím, že je to hrůza...dneska spíš na posteli.“

„To fakt není nutný…“odsekl Uchiha podrážděně. I když potom, co se pokusil vstát, nad tím začínal vážně uvažovat.

„A není pravda, že nemáme misi, copak jsi zapomněl na naše tajné poslání….?“zašklebil se ďábelsky.

„No, tak pokud považuješ za svůj životní úděl přivodit Tsunade střevní potíže, tak tě to ospravedlňuje….“zabručel ironicky Sasuke. Vypadalo to ale, že nad tím vážně uvažuje.

„Hele žádný kyselý obličeje! Nasnídej se a vyrážíme!“usmál se od ucha k uchu a přistrčil mu talíř se snídaní. Jak jinak než instantní rámen…

„Tys mi udělal snídani?“ujišťoval se nevěřícně černovlásek.

„Jasně, jen jsem tě čekal už minulý měsíc, tak jsem to dal na čas do ledničky…“

„Ha Ha…“protočil očima Sasuke, ale talíř před sebou si prohlížel poněkud nedůvěřivě.

„Poslyš, je tam ale spousta záchodů, tak jak poznáme, kde zrovna trůní Tsunade?“poukázal na drobnou vadu jejich brilantního plánu.

„Buď bez obav…“uchechtl se blonďák. „Stačí, když půjdeme…ehm….po čichu.“ Na to Sasuke málem vyprskl smíchy. Představil si, jak se plazí s kolíčky na nosech po podlaze dámských záchodů a celou místností se linou takové ty prazvláštní zvuky, které doprovází Tsunadinu přítomnost.

„Nevim jistě, jestli se toho chci zúčastnit,“ řekl poněkud nejistě. Přece jen, ta představa nebyla jen legrační, ale i poněkud děsivá. A ještě děsivější bude, až Hokage zjistí, kdo za to může. Nechce vidět ten mazec, až k tomu dojde.

„Ale já to vim,“ mrkl na něj Naruto, který už netrpělivě přešlapoval na místě. Nemohl se dočkat. Tahle akce je zatím to nejlepší, na co kdy přišel.

„Nerozhoduj za mě,“ zamračil se Sasuke.

„Ale Sasu, ty už rozhodnutý jsi,“ sklonil se k němu Naruto tak, že jejich obličeje dělilo jen několik centimetrů. Líbezně se usmíval.

Uchiha se zamračil ještě víc. Odkdy je průhledný? Odkdy v něm umí ten blonďatej pošuk číst? A odkdy mu říká Sasu?!

„A nemrač se, teď na to není čas, musíme jít,“ cvrnkl ho do nosu onen pošuk. Sasuke v tu chvíli viděl rudě. Není harant, aby si z něj dělal šoufky.

„Nejednej se mnou jako s malým parchantem,“ zavrčel.

„Klid, nebudeme se hádat, ne?“ snažil se uklidnit situaci Naruto. „Omlouvám se, můžeme už jít?“

„Hn,“ odsekl jen svou oblíbenou ‚frází‘ a zvedl se od stolu, kde stál prázdný talíř. Ta snídaně nakonec nebyla tak špatná.

Uzumaki stepoval před dveřmi, čekajíc na svého černovlasého kamaráda, který se šel převléknout. Taky si chtěl protáhnout rozbolavělé tělo, ale s tím se mu nesvěřoval.

„Tak jo, vlezeme tam oknem, to bude nejjistější,“ šeptal Naruto Sasukemu do ucha, když se krčili před sídlem a chystali se ‚vloupat‘ dovnitř.

„Hele, ubožáku, všechny okna jsou zavřený, koukal jsem, když jsme se sem plížili,“ odfrkl si Sasuke. „Jestli se chceš dostat dovnitř, jdeme dveřmi.“

„No dobře, pane chytrej,“ protočil očima Naruto. Během několika vteřin stanuli uvnitř. Teď zbývalo vystopovat Tsunade. Pak ještě počkat, až jejich projímadlo plně zapůsobí a pomsta bude dokonána.