Archiv naší Červené knihovničky

„Můžeš mi vysvětlit, proč tohle děláme?“syčel podrážděně stín.

„Pssst, ať nás neprozradíš!“napomenul ho druhý stín. Oba se obezřetně plížili podél chladné zdi toalet v sídle hokage. Pohyb jim znemožňovaly velké a nadité igelitové tašky, které s sebou vláčeli. Naruto právě s ďábelským úsměvem napěchoval do své tašky další toaleťák.

Ve velkých černých očích jeho spolupachatele se však stále zračila otázka.

„Tak poslouchej….“zašeptal dramaticky s výrazem vojenského velitele, který vysvětluje své armádě bitevní taktiku.

„To, co nám Bábi Tsunade provedla nebylo pěkný a my jí to vrátíme i s úrokama…“ pokračoval ve výkladu, který se Sasukemu líbil čím dál tím míň. Měl neblahé tušení, že tohle nedopadne dobře…

„…..a až to Tsunade sní, dostane takové střevní  potíže, že na tom záchodě zestárne. Ale až bude po všem, bude shánět toaletní papír….a díky nám ho co? Nenajde!“smál se škodolibě nad svým geniálním plánem. Sasuke jen převrátil oči v sloup. Na jednu stranu s tím nechtěl nic mít, jenže v sobě nedokázal najít dost elánu, aby byl proti…. A tak si jen mlčky syslil toaletní papíry do svojí igelitky. Když měli konečně hotovou celou budovu hokage i nemocnici, kradli se ztemnělou chodbou špitálu směrem k zadnímu východu. Sasuke se jen modlil, aby je při tom nikdo nechytil. Už tak si připadal jako blázen…beztoho, aby musel vysvětlovat, proč kradou role toaletního papíru. Ještě by si o nich mohli myslet, že mají nějakou zvláštní úchylku nebo tak něco….

„Pozor!“ sykl blonďatý chlapec a přimáčkl kamaráda ke stěně.

„Někdo jde…“vysvětlil celkem zbytečně, protože Sasuke rovněž zaslechl kroky, které se k nim neúprosně blížily chodbičkou…. Rozhodně se tady nechtěl nechat nachytat, a tak strčil bezradného blonďáka do dveří vpravo od nich. Octli se v prázdné čekárně. Vypadala přesně jako všechny ostatní čekárny v budově. Bílé stěny, bílé polstrované lavice…. Jediné co ji trochu odlišovalo, byly nástěnné plakáty, na nichž byly povětšinou detailní kresby lidských střev, popřípadě konečníku. Naruto se zvědavě nahnul k jednomu z obrázků, aby si jej lépe prohlédl. V tom okamžiku se otevřely dveře ordinace. Vykoukla z nich přísně vyhlížející boubelatá žena v plášti lékaře. Naruto a Sasuke instinktivně schovali tašky za záda. Žena se poněkud zvráceně usmála a popotáhla si na rukou chirurgické rukavice.

„Tak vy jste tady na ten klistýr?!“promluvila hrdelním hlasem a udělala krok směrem k nim. Kluci si vyměnili vyděšené pohledy a jako na povel vystřelili ze dveří. Doktorka jen pobouřeně zavrtěla hlavou.

„Už…už je mi j-jas-jasný, proč tam by-lo tak prázdno….“dostal ze sebe modrooký chlapec mezi salvami smíchu. Byli i s taškami namačkaní v nějakém kumbálu. Najednou ztuhli…zaslechli znovu ty šouravé kroky. Napadlo ho, že je to nejspíš nějaká senilní babička, která se zaběhla ošetřovatelům.

„Měli by si ty pacienty líp hlídat, ještě jim zdrhnou,“ zamyslel se nahlas. Sasuke se na něj zadíval s pozvednutým obočím.

„A jak víš, že to je pacient?“

„Kdo jinej by to byl? Takovýhle šouravý kroky může mít leda starý člověk,“ pokrčil rameny blonďák a připadal si děsně chytře, že přišel na něco, na co jeho přítel ne. Sasukemu se po tváři rozlil škodolibý úsměv, který však Naruto neměl možnost vidět, neboť v kumbálku byla tma jak v pytli. Proč si z Naruta trochu nevystřelit? Trochu se mu pomstít za to, jak ho neustále otravuje pro něj skvělými aktivitami, které zatím přinesly jen samé potíže.

„Nemyslím, že by to byl pacient. Pamatuju si, že mi Sakura vyprávěla o tom, že oni se bojí vycházet z pokojů…“ řekl, aby to vyznělo do ztracena a vzbudil tak v Uzumakim zvědavost. Povedlo se.

„Proč by se báli?“ zeptal se Naruto dychtivě. Tohle ho zajímalo. Že by se ti nemocní chudákové za menší útěk krutě trestali?

„No… Prý slýchávají podivné kroky, ozývající se z chodeb. Když to říkali sestřičkám a doktorům, byli přesvědčeni, že si to nevymýšlí a vážně to slyšeli. Personál je ale ujišťoval, že tam nikdo nebyl, protože to by přece museli vědět,“ vysvětlil klidným hlasem Sasuke. V duchu si mohl gratulovat k tomu, že se umí tak skvěle ovládat, protože kdyby to nesvedl, musel by se smát. Naruto měl zděšeně vykulené oči a pootevřenou pusu.

„Takže to byl duch?“ vydoloval ze sebe přiškrceně.

„Ti co to slyšeli, tak říkají, že ano. Prý to jsou duchové těch, co jsou pohřbeni na tom indiánském pohřebišti tadyhle pod nemocnicí,“ pokračoval stále stejně klidně Uchiha.

„P-pohřebiště?“ zajíkl se Naruto.

„Ty to nevíš? Nemocnice je postavená na místě, kde dřív bylo pohřebiště. Ale z toho co jsem slyšel, tam jsou zakopaní jen vyvrhelové společnosti, jako třeba vrazi a tak… Ale kdo by věřil báchorkám pro děti? Duchové neexistují,“ ušklíbl se Sasuke a čekal na blonďákovu reakci.

„No jasně,“ usmál se nervózně Naruto a mávl ležérně rukou. „Strašidla ani nic podobnýho není.“

V tu chvíli se na chodbě opět ozval zvuk šouravých kroků. Uzumaki vypískl a ještě víc se přitiskl na svého kamaráda. Vždycky se bál duchů a teď, když mu Sasuke řekl tu historku, měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi a hrůzou si překousne jazyk – tak moc mu drkotaly zuby.

„Naruto, ty tomu věříš?“ zašklebil se Sasuke a náramně se bavil. To bylo mnohem lepší než sbírání toaletního papíru.

„N-ne, jasně že ne,“ vykoktal nepřesvědčivě. Cítil, že mu po zádech stéká studený pot.

„Fajn, tak jdeme,“ začal ho Sasuke vystrkovat ze dveří. Narutova vyděšeného kukuče si nevšímal. Nemohl, začal by se smát.

Naruto se přitiskl ke dveřím a zahradil tak Sasukemu přístup ke klice. Díval se na něj jak na blázna, který se chce nechat sežrat duchem zavrženého Apače.

„Ale no tak, Naruto…..“V černých očích se pobaveně blýskalo.

 „Je to přece jen pohádka… Viděl jsi snad už někdy zjevení s indiánskou čelenkou? Ne! Tak vidíš…“ utrousil a jemně odstrčil rozklepaného blonďáčka ode dveří. Naruto jen vyděšeně přihlížel jak Sasuke pomalu otevírá. Černovlásek se však na svého přítele nemohl ani podívat, poněvadž mu neovladatelně cukaly koutky. Jediný pohled a už by to pravděpodobně nevydržel…..

Jak očekával, za dveřmi nikdo nestál, a tak mohli nerušeně vyjít na chodbu… Jenže …komu potom patřily ty kroky?...

„Ale j-já…ty kroky…slyšel si je přece taky, ne?“ujišťoval se Naruto.

„Kroky? Ne.“odpověděl mu Sasuke přiškrceným hlasem a nasadil nechápavý obličej a donutil se mu podívat do očí.

„A-ale…to přece…“

„Víš, možná by ses neměl tak ládovat rámenem…zjevně to neprospívá myšlení“poučil ho starostlivě tónem, kterým psychoterapeut hovoří se svým svěřencem. Naruto se zatvářil ještě zmateněji než doposud.

„Tak pojď, jdeme…“prohlásil Sasuke a pokračoval ke konci chodby. Modrooký hyperaktivista se otřepal, zamrkal a rychle ho doběhl. Na rtech mu hrál rozpačitý úsměv. trochu se styděl za ten svůj výlev, ale co…

„Hehehe…já jsem si dělal srandu….snad si mi na to neskočil?! Pche! Já a bát se strašidel?! Nikdy!“prohlásil a svorně zabočili za roh.

Oba se zastavili a vytřeštěně zírali na zjev před sebou. V šeru chodby tam stál starý muž s povislou bledou kůží a nápadně velkým, zahnutým nosem. Nepříčetně na ně upíral své krhavé oči. Od úst se mu táhly provazce slin a na hlavě měl….INDIÁNSKOU ČELENKU!

„S-sasu-ke…“dostal ze sebe  blonďáček a  pomalu couval až narazil zády na Sasukeho tělo. V záchvatu strachu nahmatal jeho ruku a křečovitě ji stiskl. Černovlásek nereagoval, jen nevěřícně zíral na toho starce. Ten k jejich nesmírnému překvapení náhle úplně obrátil své chování. V jeho pohledu zasvítila jiskřička života, pohoršeně si otřel sliny a se zájmem si je prohlížel.

Najednou se k nim rozešel svou pomalou, šouravou chůzí a doširoka roztáhl svůj bezzubý úsměv. Sasukemu došlo, že jde o pacienta z PSD (Pavilon Senilních Důchodců) a pocítil šílené nutkání lámat se smíchy. Obzvlášť když se podíval na Naruta, který se teď krčil za ním.

„Óóóch, to už je loků, co fem váf neviděl… Já věděl, že náf ti Amíci nemůžou polažit, děvčátka moje žlatá….!“prohlásil stařík a chtěl je srdečně obejmout. Ti dva si vyměnili nevěřícné a zároveň pobavené pohledy. To už došlo i Narutovi, co je ten dědoušek s indiánskými rysy zač. A že je taky nejspíš slepí jako patrona, když jim říká děvčátka. Na nic nečekali a proběhli kolem něho k východu. Cesta jim dělala značné potíže, jelikož s sebou táhli dvě plné igelitky a ke všemu se svíjeli v záchvatech smíchu, když k nim dolehli dědovi výkřiky: „Inčučůno! Ondatrýno! Vlaťte se! Děvčátka!“

Jakmile doběhli ven, smích se ještě zvětšil.

„Teda, já mám dost,“ tlemil se Naruto, otírajíc si slzičky smíchu, co my vytryskly z očí. Byl rád, že i Sasuke se baví. Konečně odhodil tu svou masku a směje se!

„Už nemůžu,“ vydechl namáhavě Uchiha a opřel se dlaněmi o kolena. Musel si vydechnout a zklidnit se.

„Hele, Ondatrýno, jdeme za Tsunade, den legrace ještě nekončí! Dědkem to začalo, průjmem to skončí,“ zazubil se škodolibě blonďáček na svého kamaráda, když se oba uklidnili, schopni mluvit bez zadrhování se.

„Do čeho jí chceš dát to projímadlo, Inčučůno?“ podíval se ně něj Sasuke a v koutcích mu zacukalo. Už jen ta představa Tsunade jak běží celá zpocená na záchod, křeče jako hrom a pak…  no, uleví si, ale bez toaleťáku se jí bude těžko opouštět toaleta. Z toho bude ještě průšvih, jenže… byl ochotný to risknout, za to rozptýlení to stálo.

„Nooo,“ protáhl Naruto. „Přemýšlel jsem o zákusku, prostě něco sladkýho, třeba namočit do toho POCKY tyčinky, ona je pak sní a…“ nedořekl a začal se chechtat.

„Ne,“ řekl rázně Sasuke.

„Co?“ nechápavě se po něm podíval blonďáček.

„Říkám ne, není jistý, že to sní. Navrhuju něco, co je ověřený. Něco, co má fakt ráda. A přesně vím, co to je,“ vysvětlil lehce znuděným hlasem.

„Co to je?“ zamračil se Naruto. Ten Sasukeho ďábelský lesk v očích se mu zamlouval, protože to značilo, že ten plán je fakt dobrý a klapne to.

„Saké,“ přimhouřil oči starší z chlapců, tváříc se opravdu pomstychtivě.

„Ty jsi génius, Ondatrýno!“ zajásal Naruto a začal se chechtat. Vždyť Sasuke má naprostou pravdu! Tsunade ujíždí na saké, takže tohle je sázka na jistotu. Je úplně stoprocentní, že to vypije.

Jeho smích byl tak vehementní, že to slyšely i sestřičky uvnitř v nemocnici a s nadávkami na ty chuligány, co ruší klid pacientů, je šli odehnat. Než ale stačily dorazit na místo, kluci se vypařili jako pára nad hrncem. Mířili do kanceláře Hokage, pomstít se jí krutým způsobem.

Ty tam, já tam! gestikuloval Naruto, řečený Inčučůna. Sasuke se po čtyřech doplížil až k Tsunadině stolu. Lady tvrdě spala a slintala si do papírů s požadavky na mise. nevypadala, že by ji něco mohlo vzbudit, a tak dal Sasuke, alias Ondatrýna (bože to zní jak latrýna XD) znamení Narutovi. Za chvíli bylo ze sousední místnosti slyšet veselý hovor.

„Nazdárek, Shizune-chan!“

„Naruto! To jsem se lekla! Jakto, že jsi tady tak pozdě večer? Jak je Sasukemu?“

„Dobře, je teď doma ve sprše.“odpověděl jí blonďáček. Sasuke, když to slyšel jen protočil oči. Měl by si tu pospíšit. Naruto je očividně na nejlepší cestě je prozradit.

Opatrně se natáhl k láhvi saké po Tsunadině pravici. Jediným rázným pohybem vysypal obsah sáčku s projímadlem dovnitř. Teď si to Godaime odskáče….

Slyšel, jak Narutovi docházejí témata. Se ženami to tedy rozhodně neumí. ušklíbl se, když zrovna poslouchal, jak říká: „Ale Shizune-chan, měla by sis na chvíli jen tak sednout do svého křesla a odpočívat, dneska vypadáš strašně!“

Černovlásek se spokojeně obrátil k odchodu, když tu za sebou uslyšel ďábelský smích. V první chvíli mu přišel na mysl Orochimaru, jenže ten už je dávno po smrti. Vyděšeně se otočil a spadl mu kámen ze srdce. Tsunade se asi něco pěkného zdálo, poněvadž se chechtala jako blázen a Sasuke, když viděl, že pořád spí, měl sto chutí se k ní přidat.

Probralo ho až nepřirozené ticho z vedlejší místnosti. Radši rychle zmizel oknem.

V Narutovi by se krve nedořezal. ten smích nevěstil nic dobrého. Jestli ho přistihla….

Nechtěl si radši ani domyslet, co by jim mohla udělat. Přinejhorším by je to otrávené saké donutila vypít a v tom případě upřímně doufal, že si těch toaleťáku nakradli dost. 

Než ji stačil zastavit, Shizune vtrhla do kanceláře. jak se mu ulevilo, když zjistil, že Sasuke je dávno pryč. Rozpačitě se rozloučil, zatímco Shizune kázala svoji paní o pracovní morálce. K jeho nesmírnému potěšení to Tsunade zapíjela sakém….

Rozběhl se za Sasukem domů, na rtech uličnický úsměv. Potlačil zívnutí. Ani si neuvědomil, že už je tolik hodin, ale co. Účinky toho drijáku stejně přijdou až zítra, tak bude dost času se na to pořádně vyspat!

„Sasuke?!“ vtrhl do bytu jako velká voda. Sasuke seděl v ložnici na posteli, hlavu zvrácenou do zadu. Vypadalo to jako kdyby spal. Ale jakmile slyšel Naruta, probral se. Upřel na něj svůj znuděný pohled.

„Hn?“ zamručel.

„Zvládl si to?“ ptal se dychtivě Naruto a netrpělivě vyčkával na jeho odpověď. Sasuke jen pokrčil rameny. Velice neurčitá odpověď.

„Protože bábi se z toho už napila!“ vyhrkl rozrušeně a snažil se Uchihu rozpovídat hypnotickým zíráním na jeho obličej. Sasuke ožil. Aniž by si to uvědomil, zamnul si ruce.

„No výborně, zejtra ji čeká srací maratón,“ ušklíbl se jízlivě a v očích se mu zajiskřilo.

Naruto se rozchechtal.

„Mise splněna, Tsunade bude mít rande se záchodem, a to hned několikrát!“ smál se a pleskl si se Sasukem o dlaně.

„Štěstí, že až zítra, teď bych neměl sílu se koukat, jak běsní. Jsem grogy,“ protáhl se šelmovsky Uchiha a pousmál se. Dnešní den nebyl zas tak špatný. Vždyť se celkem i vydařil. Akce s toaleťáky, vystrašený Naruto, indiánský dědula… to všechno dávalo dohromady pohodový den plný smíchu. Jo, je to k neuvěření, ale ani on se tomu kolikrát neubránil a musel se smát.

„Bude to bezva,“ usmál se Naruto a opřel se o Sasukeho. Seděli vedle sebe na posteli a netrvalo dlouho, pokojem se ozývaly pravidelné nádechy a výdechy. Usnuli zaslouženým spánkem.