Archiv naší Červené knihovničky

„No tak, Sasuke, odvaž se trochu! Neseď tu jak pecka a maluj!“ napomínal přísným učitelským hlasem Naruto. On a Sasuke zrovna seděli na hlavách Hokagů, kolem sebe barvy, které měli použít na pomalování vzácné památky vesnice Skryté v listí. Uzumaki měl již dvě hlavy počmárané, na rozdíl od Sasukeho, který si se svým štětcem jen líně pohrával a místo, aby ze sebe dělal vandala, seděl a koukal na modré nebe.

„Chováš se jako malej, tahle činnost je pro děti, ne pro nás,“ odsekl Uchiha. Vůbec se mu do nějakého ničení veřejného majetku nechtělo. Co je to za zábavu malovat sochám nudle a fousy? Jeho myšlenky se už zase toulaly kdesi v minulosti.

„Tak podívej, morousi, snažím se tě přivést na jiný myšlenky, tak přestaň dělat drahoty a spolupracuj! Navíc jsem slyšel, že malováním se člověk skvěle odreaguje! Takže nežmoulej ten štětec v ruce a realizuj se! Nebudu to všechno dělat sám!“ seřval ho Naruto jak nějakého záškoláka, protože už mu začínaly docházet nervy. On se tu snaží a pan velký Uchiha to celé ignoruje!

Sasuke bez řečí namočil štětec do barvy, protože se mu nechtělo hádat se. Navíc se zdálo, že se Narutovi rudě zaleskly oči, takže nehodlal riskovat rvačku s nepříčetným blonďákem.

„No, tak tomu panečku říkám originalita!“ ušklíbl se Naruto sarkasticky při pohledu na Sasukeho dílo. Měl totiž na starosti podobiznu Třetího a pojal to tak, že jen nabarvil vlasy na šedo. Socha teď vypadala jako opravdový Sarutobi. Jen o něco větší. On sám namaloval na ostatní hlavy různobarevné obrazce. Tedy kromě lady Tsunade. Té se na čele skvělo veliké F.

Sasuke si to písmenko zvědavě prohlížel.

„Co to má jako znamenat?“ nechápal.

„Velikost.“ pokrčil rameny blonďák. Na tváři mu hrál potutelný úsměv. Čekal, jestli si toho Sasuke všimne.

„Velikost čeho?“ zajímal se černovlásek podezíravě. Už měl typ.

„Napovím ti… A jsou angrešty, B, blumy, C jsou citrony, D jsou dýně, E…no to už je  extrém a F znamená..…..“

„VY!!!“ ozvalo se za nimi, že oba nadskočili, div že nespadli ze skály.

„Fuj, to sem se lek´…“ zašeptal Uchiha, opřel se o skálu a zhluboka dýchal. Naruto se držel za srdce, poněvadž měl strach, že by mu šokem mohlo vyskočit, ale jakmile uslyšel Uchihovu poznámku, rozchechtal se tak upřímně, až spadnul na zadek.

„Bingo…“ vypravil ze sebe namáhavě mezi salvami smíchu. Snažil se to rozdýchat, aby mohli zmizet dřív, než to Páté dojde. To se ovšem přepočítal. Ke své smůle podcenil chápavost blondýnek J, ale na nápravu už bylo pozdě.

„Ty jeden mrrrrrňavej……..“ ozvalo se nebezpečně blízko. Narutovi znatelně ztuhl úsměv. Setřel si slzy smíchu a naskytl se mu pohled na doběla rozpálenou lady,  která si zákeřně protahovala klouby. Její nadměrná hruď se dmula v rekordně rychlých intervalech, oči jí lezly z důlků. Sasuke měl nutkání přidržet jí pod bradou talířek, aby jí v krajním případě nespadly do výstřihu. Naruto si pomyslel, že nápadně připomíná rozzuřenou blonďatou bachyni,  zkříženou s Hurvínkem. Ta myšlenka ho pobavila natolik, že se mu znovu smíchy podlomila kolena.

Místo očekávaného nárazu však ucítil, jak ho Sasuke prudce strhl ze skály a teď si to oba sviští vzduchem.

„Uáááááááááááááááááááááááá….!!!“ ječel jak siréna. (Proč jak, že ?) Teď se určitě rozmáznou na zemi před budovou Hokage a Tsunade si z nich udělá rohožku! Bál se. Najednou přestali padat. Naruto se odvážil otevřít oči.

„Do prdele,“ uniklo Sasukemu.

„Huh?“ podivil se blonďáček, protože pod sebou viděl střechy domů a oni nepadali! Podíval se nad sebe jak je to možné, že ‚stojí‘ ve vzduchu. K jeho překvapení viděl, jak je Sasuke zachycen za lem od kalhot o velkou větev u stromu. Tím se taky vysvětlovalo to zaklení.

„Visíme?“ kulil oči nechápavě.

„Ne, jsme tady, protože se rozhlížíme po okolí!“ odsekl přiškrceným hlasem Uchiha, protože kalhoty se mu nepříjemně zařezávaly do rozkroku, tím jak za ně visel. Navíc byl naštvaný sám na sebe, že nestihl odpoutat svou pečeť a neodletět tak díky křídlům, jenž mu vždy narostla.

„Jak se dostanem dolů?“ zaúpěl Naruto a přitiskl se ke svému kamarádovi. Hlavu mu zabořil do hrudi a zhluboka dýchal – ta výška pod nimi se mu vůbec nezamlouvala.

„Myslim, že to nebude moc dlouho trvat,“ podotkl Sasuke, když slyšel nepříjemné rupání švů. „Začínají se mi trhat kalhoty.“

„Ííík,“ vyjekl Naruto, protože teď si byl stoprocentně jistý, že z nich nezbude nic víc než mastný flek na silnici! Pro jistotu se ještě více natiskl na Sasukeho a své nohy obtočil kolem jeho boků.

„Přestaň se ke mně tak tisknout,“ zafuněl Uchiha. Začínalo mu činit problém dýchat, navíc museli vypadat jako dva teplí hošci, co si to co nevidět rozdají v koruně stromu! Nic proti homosexuálům, ale…

„Jak si to užíváte, chlapci?“ ozval se posměšný Tsunadin hlas. Ano, naše milá (prsatá) Hokage se převelice bavila nad neštěstím dvou přátel.

„Bábi! Sundejte nás dolůůů!!!“ zaječel hystericky Naruto a nedbal toho, že možná způsobil Sasukemu prasklý bubínek a tím pádem hluchotu.

„Kdepak, poraďte si sami! To je trest za ničení památek a tu vaši neskutečnou drzost!“ usmála se sladce Tsunade a s klidným srdcem se odporoučela pryč, zanechávajíc za sebou kluky, kterým moc času nezbývalo – kalhoty už zase začaly praskat.

„Budeme volat o pomoc?“ navrhoval nesměle Naruto.

„Ani náhodou!“ zamítl Sasuke, který viděl okolo jen hlouček uječených stíhaček. Na to se ozvalo hlasité KŘUP. Sasuke a Naruto si vyměnili zděšené pohledy.

„POMÓÓÓC!!!“ nesl se krajinou dvojhlasý výkřik. Skupina dívek se otočila po hlase. V očích se jim objevila srdíčka a utíkaly, aby pomohly svému idolu. Nutno podotknout, že takové tempo žádná z nich nevyvinula ani při tréninku, ani na sebetěžší misi. S každým krokem, kterým se k nim přibližovaly, Sasuke bledl.

A už byly u nich. Takovou záchrannou akci ještě Konoha neviděla.

„Sasuke-kun, chytej!“ zakvičela ‚Blonďatá harpie‘, vlastním jménem Ino Yamanaka, a hodila mu lano. Sasuke se chytil, ačkoli nechápal, jak jim to může pomoct, poněvadž kdyby kalhoty povolily a oni padali dolů, to, že drží v ruce provaz, jehož druhý konec má ve spárech šílená blondýna, která stojí v místě předpokládaného dopadu, by jim bylo k ničemu.

To ovšem hluboce podcenil jejich nápaditost. Ino a ostatní teď tvořily něco jako lidskou pyramidu. Ino se s vítězoslavným výrazem klátila na vrcholku pomyslné věže. Jednou rukou se křečovitě držela lana a druhou natahovala ke své lásce. Teď, když je zpátky, už si ho nenechá proklouznout mezi prsty. Ti dva nešťastníci jen vykuleně přihlíželi. Viseli očima na každé nitce, která praskla a nyní trčela z napnutého lana. Lidé na ulici si na ten výjev ukazovali. Kiba, Shikamaru a Chouji se smíchy váleli po zemi. Sai si vedle nich rozložil stojan, vytáhl inkoust a štětec a dal se do kreslení. Na tuto skutečnost hbitě zareagovali jak Jiraiya, který si zamluvil zmenšenou kopii pro titulní stranu své nové knihy; ‚Icha Icha, aneb po přečtení je budete muset odhánět!‘, tak Tsunade, která rovnou objednala desítky kopií za účelem prodeje. Bylo jisté, že si je koupí přinejmenším všechny ‚záchranářky‘ a mladí ninjové jako památku na tento, pro někoho krásný, pro někoho pekelně směšný moment. Spořivý duch Třetího hokage se v našich sanninech zkrátka nezapře.

Praskla další nitka…. a další … a další. Naruto tiše skučel a tiskl se k černovláskovi. Ten konsternovaně zíral na rozdychtěnou Ino, takže mu za to zapomněl vynadat. Už chyběl jen centimetr…. půl centimetru…..čtvrt …. Ino zněla v hlavě romantická melodie písně My heart will go on. Sasukemu zas úryvek Rihanniny SOS. Náhle ho napadla spásná myšlenka. Aktivoval prokletou pečeť. 

Než Ino stihla popadnout svého vyvoleného, bylo pozdě. Uchihovi narostla křídla a společně s Narutem (který připomínal vyjukaně štěně) se rozletěl pryč.

„Sasuke-kuuun!“ ječely otravné ctitelky za vzdalující se dvojicí. Jejich nepozornost se jim ovšem nevyplatila. Ztratily tak důležitou rovnováhu a celá živá pyramida se řítila k zemi, kde s hlasitým ŽUCH přistála. Dívky bolestivě naříkaly, ovšem v obrovském chumlu nebylo možné rozeznat, komu který nářek patří. Jediné, co šlo vidět, byla spousta nohou, rukou a chomáčů vlasů.

Sasuke se zběžně otočil, aby se podíval na to boží dopuštění a musel se proti svým pravidlům usmát. Takhle spokojený se dlouho necítil.

„Super,“ uniklo mu.

Naruto se odvážil odtrhnout svůj obličej z jeho hrudi a podívat se mu do obličeje.

„Ty se usmíváš!“ konstatoval udiveně, nevšímaje si toho, že právě plachtí vysoko nad vesnicí a nad jejími obyvateli.

„Neusmívám,“ odporoval Uchiha, protože nechtěl vypadat blbě. Musí si zachovat tvář!

„Ale já to viděl, usmíval ses,“ zazubil se šťastně blonďáček a v duchu si gratuloval. Díky jemu je Sasuke o krok blíž k zapomnění. Radostně kamaráda sevřel, tedy sevřel ho pevněji, než jak ho svíral do teď.

„Přestaň mě dusit!“ vztekal se Sasuke, protože mu to znesnadňovalo jeho schopnost letu.

„Promiň,“ pípnul Naruto a povolil. K jeho smůle ovšem povolil až moc a vyklouzl. S křikem se řítil dolů. Černovlásek na chvíli zauvažoval, jestli ho nemá nechat rozplácnout na zemi, protože ačkoliv s ním nebyl nijak dlouho, začínal mu lézt na nervy jako tenkrát, když byli malí. Nakonec se ale rozhodl být na chvíli laskavý. Rychle zamířil ke stále vřestícímu chlapci a chytil ho do náruče.

„Přestaň řvát, prasknou mi bubínky!“ napomenul ho úsečně.

Naruto vykulil svá modrá kukadla a zrudnul. Vždyť se právě nachází v Sasukeho náruči!

Spěšně zavřel pusu a pořádně se ho chytil. Přece nechce spadnout znova, i když…. Zpětně byl vlastně rád, že se to stalo. Sasuke ho chytil, přestože nemusel. To znamená, že mu na něm záleží. Jejich pouto stále existuje. Nebo ne? Možná jen nechtěl mít problémy. Teď, když přišel už definitivně o všechno, nemá kam jinam jít….. Ne! Jsou přátelé navždycky a z toho se Sasuke nevyvlíkne ani kdyby se stavěl na hlavu! Rozhodně ho nenechá jít tam, kam za ním už nemůže! S tou depresí je potřeba skoncovat!

Doširoka roztáhl úsměv a v očích mu plály plamínky odhodlání. Sasuke shlédl a zabodl se očima do těch azurových.

„Proč se tak šklebíš?“zavrčel podrážděně. Zase se mu vracely vzpomínky na předchozí dny.

„Jen tak…“usmál se Naruto a dál ho pozoroval. Předtím se mu zdálo, že v jeho očích zahlédl jiskru radosti, ale teď byly opět temné a plné bolesti.

 Sasuke byl uzavřený ve svém těle jen sám se sebou. Tam neměl kam utéct. Duše nezná prostor, takže nebylo kam se schovat. Pravda… při tom kousku s hokage na chvíli přestal myslet na všechno. V tom momentu existovala jen přítomnost. Když  padali ze skály nebo když viseli za tu větev, cítil se svobodný. Teď mohl jen s tichou závistí pozorovat majestátní orly, kroužící nad vesnicí……

Otočil se za nimi, aby je neztratil z dohledu……..

„Sasuke, pozor!!!“vyjekl Naruto, ale už bylo pozdě. Černovlásek mohl akorát tak vykulit oči na bílou stěnu činžáku, kde Naruto bydlel a prudce odbočit do prava k oknu. Srážce bohužel zabránit nedokázal, a tak oba s křikem prolétli sklem.

Naruto se odvážil otevřít jedno oko a zjistil, že se nacházejí právě v jeho ložnici. A to kvůli jejím rozměrům rovnou v posteli. Aspoň že jsme přistáli do měkýho. pomyslel si.

Ale vypadá to, že v noci tu nejspíš umrznem

Další jeho zjištění bylo, že leží přímo pod Sasukem. Otevřel i druhé oko. Nepletl se, jeho kamarád se na něm rozvaloval jako by byl jeho matrace nebo co. Křídla už zmizela, protože pečeť se stáhla.

„Žiješ?“ zaskuhral Naruto přiškrceně.

„Bohužel,“ zahučel zaskočeně Sasuke. Nejspíš utrpěl šok, protože v očích se mu odráželo překvapení a údiv.

„No výborně!“ zazubil se spokojeně Naruto a čekal, až z něj kamarád sleze. Když se nějakou dobu nic nedělo, lehkým odkašláním na sebe upozornil.

„Co je?“ zeptal se nevrle Uchiha.

„No víš, vlastně o nic nejde, ale… už nějakou dobu na mě nečinně ležíš a já přestávám cítit nohy, odkrvují se mi,“ vysvětlil opatrně, snad aby nezapříčinil výbuch vzteku druhého chlapce.

Sasuke jakoby si teprve teď uvědomil na kom to vlastně leží.

„No jo,“ řekl jen a odvalil se. Naruto se zplna plic nadechl, aby doplnil vzduch, jenž mu předtím začínal docházet. Párkrát zahýbal nohama, aby se ujistil, že mu neupadly. Jakmile zjistil, že vše je jak má být, aktivně vylezl z postele.

„To bylo parádní, viď, Sasuke?“ zajásal nadšeně. „Nejdřív jak nás bábi nachytala, ale my jí zdrhli, no jenže nám překážel strom. Ty jo, to taky byla akce, jak jsme tam viseli, jsem normálně myslel, že spadneme, protože ty tvý kalhoty se nějak moc páraly. A to záchranný komando! Páni, tolik holek pohromadě, aby nás zachránili, vlastně chtěli zachránit hlavně tebe, ale to je fuk!“ Naruto drmolil ostošest adrenalinové zážitky z posledních několika desítek minut, než byl přerušen vražedným Uchihovým pohledem.

„Sklapni už, já tam byl taky, nemusíš mi to tu celý vykládat znovu, Usuratonkachi,“ zamručel tichým, přesto důrazným hlasem. Narutovi to ovšem nevadilo, že ho okřikuje. Vlastně měl radost, protože to, že mu řekl ubožáku, znamenalo, že se mu daří líp, že se vrací do svého původního já. Sice jen milimetr po milimetru, ale i to je úspěch. Takže ona zvláštní terapie zabírá! To je asi čas na další akci…

„Sasuke, dělej, pojď, čeká nás další supr zábava!“ zašveholil zvesela blonďáček a bylo mu fuk, že mu Sasuke v duchu právě nadává do idiotů.