Archiv naší Červené knihovničky

  Od té doby, co Naruto přinesl Sasukeho do nemocnice uběhly už tři dny a Uzumaki, jako každý den, seděl u jeho postele. Bez přestávky do něj hučel okázale ignorujíc jeho zaryté mlčení a prázdné pohledy, které upíral na strop. Vykládal mu do detailu všechno, co se událo za tu dobu, co s nimi nebyl. Vyprávěl mu vtipy, přičemž se jim sám řehtal, jako by jen někde seděli u sklenky saké. A když mu docházely zásoby, vymýšlel si různé příhody z historie.

„…..A tenhle císařův bratr Ichiró, to byl ten největší smolař v našich dějinách! No představ si….jeho bratr ho nechal vykastrovat, aby nemohl zdědit trůn, to se rozumí, tehdy, v nějakém tom dvanáctém století, to probíhalo dost brutálně…. no a pak,, když odjel na venkov, zamiloval se tam do mladé dcery feudálního pána. Samo sebou, že jen platonicky, protože…nó to víš…kvůli jeho…ehm..postižení to jinak nešlo, že ano….

A zkus si tipnout, jak umřel…“ následovala delší odmlka, kdy Naruto nedočkavě zíral na Sasukeho, který mu nadále věnoval asi tolik pozornosti, jako klice u dveří.

„Nevíš? No ták…zkus si tipnout!“

„…………“

„Takže se necháš podat? No tak dobře, když jinak nedáš….“ přehnaně gestikuloval a neubránil se úsměvu, když si uvědomil, jak hloupě asi vypadá.

„No, víš jak u těch starých sídel byly takový ty děravý kadibudky…prevéty, se jim říkalo. Vyčnívaly  obvykle ze stěny, aby ty…však víš….no řekněme výkaly padaly pěkně rovnou do krajiny…. Tak nějaký ninja….asi to byl nukenin, jakos‘ byl třeba ty nebo Akatsuki…nebo Orochimaru…. tehdy s kopím vylezl po provaze až k té díře, a to ti povím, to musela být ale strastiplná cesta!“ vyprskl blonďáček smíchy. 

Sasukemu proti jeho vůli zacukaly koutky, když si představil takového Kisameho, kterak se s oštěpem klátí na provaze, snažíc se zamířit a vyhnout se přitom letící stolici císařova bratra… Naruto to zpozoroval a šťastně se rozesmál na celé kolo. Měl příšerné nutkání vrhnout se mu kolem krku a pořádně ho zmáčknout…místo toho se ale rozhodl raději pokračovat ve vymýšlení. Pro vyvrcholení zápletky zvolil přehnaně tajemný, hluboký hlas, který spolu s příběhem působil nevídaně legračně. Dramaticky se naklonil až k Sasukemu a ztišil hlas.

„Když se ten ďábelský vrah vyšplhal až k té díře….no asi víš, jak poznal, že je tam právě Ichiró….“ další zacukání koutků.

„……Vzal to kopí a vrazil ho Ichirovi rovnou….“

„Á jste tady oba!“ vrazila do dveří Tsunade, která byla po smrti Danzoua a radních znovu pasována na funkci Hokage. (v našem příběhu o své zásoby chakry nepřišla, tudíž má stále svůj mladistvý vzhled) Naruto k ní otočil hlavu, Sasuke se už uklidnil a znovu se věnoval podrobnému zkoumání omítky.

„Mám dobré zprávy! Už můžeš jít, rány jsme zacelili tak, že ti nezbyly ani jizvy. Jediný problém je, že tě teď nenechám bez dozoru. Proto zůstaneš prozatím u Naruta.“

„Co prosím?“ zeptal se pro jistotu ještě jednou Sasuke, v domnění, že špatně rozuměl.

„Budeš u mě bydlet, není to super?“ zakřenil se na něj Naruto, čímž Tsunade ušetřil zbytečného opakování se.

„Chci umřít,“ odpověděl na to černovlásek a zavřel oči, třeba to je jenom sen a až je zase otevře, bude všechno v pořádku. Jeho klan bude žít, nebudou ho otravovat praštěný fanynky, Naruto nebude idiot, co umí jen otravovat a on… on sám nebude mít chuť na místě se sprovodit ze světa.

„Nemysli negativně, dívej se na svět optimisticky, když se budeš pořád užírat, zcvokneš,“ zareagovala Tsunade na jeho nemístnou poznámku. „Naruto ti v tom zlepšování nálady pomůže.“ S tím odkráčela, nechávajíc za sebou dva úplně rozdílné mladíky. Jednoho nenapravitelného snílka, optimistu a vtipálka; druhého zachmuřeného, utrápeného realistu. Kdo ví, co tihle dva ještě způsobí za škodu. Ono nechat je bydlet pod jednou střechou nebude jen tak… Je dost možné, že škody budou závratné a újmy na zdraví nenapravitelné- jak byste opravovali například takovou urvanou hlavu? Jestli se Uchiha naštve, Naruto by se tohoto pravděpodobného zranění měl obávat.

„Tak vstávej, Sasuke, vyrazíme ke mně! Musíme to tam spolu uspořádat tak, aby ses tam vešel.“ Uzumaki rozdával úsměvy na všechny strany. Tsunade mu to tak radila, když ho seznamovala se Sasukeho diagnózou. V žádném případě se na něj nesmí mračit – pravidlo číslo jedna. Taky nesmí brečet, být smutný, být v letargii, působit nešťastně, emařit v koutku, řezat se záměrně do rukou či jiných míst na těle a tak dále, a tak dále. Když se nad tím Naruto zamyslel, nic z toho předlouhého seznamu nedělal. Jen občas plakal u filmu, ale… kdo by nebulel, když Jack umřel a Rose přežila jen taktak. Zatracený Titanic!

„Jestli se budeš dál usmívat jako idiot, kopnu tě do míst, o která Ichiro přišel,“ zavrčel tím svým ledovým tónem Uchiha a zvedl se z postele. Celá tahle situace se mu vůbec nezamlouvala. On a bydlet s tím ubožákem? Pche…

„Nebuď otávenej, tváříš se jako citron,“ odbyl ho Naruto, protože ze Sasukeho napomínání si nic nedělal, už byl zvyklý. Sasuke si jen povzdechl, bude fakt těžký se ovládnout a nezabít ho minutu po příchodu do toho jeho mini kumbálku.

„Tadá……a jsme tady! Tys tu vlastně ještě nikdy nebyl, že?“rozhlédl se po úzké chodbičce se čtyřmi dveřmi po straně jako by to byla chrámová loď.

„Hm….“

„No ták, trochu života do toho um....“zarazil se Naruto. Nejradši by si ukousnul jazyk. Co to říkala bábi Tsunade? Hlavně před ním nemluv o smrti. Trochu moc požadavků. No tak něco zvoral, no…. Hlavně ho nepustit ani na chvilku  z dohledu. To zvládne! V tomhle bytečku by snad byl větší problém, kdyby se chtěli jeden druhému schovat…

 „Uhm..no jo….tak tyhle první dveře..tam je koupelna a záchod.“mávl rukou směrem k obyčejným, bílým dveřím, které jsou snad ve všech bytech, jako je ten Narutův.

„Tady toto, to je kuchyň.“řekl ledabyle a zamířil rovnou ke dveřím na konci chodby. Otevřel dveře a Sasukemu se tak naskytl pohled na obrovskou hromadu prádla, svitků, obalů od brambůrků a dalších nezbytných věcí, pod nimiž se, jak si domyslel, skrývala Narutova postel. Haraburdí bylo na posteli, poněvadž místnost byla tak maličká, že kdyby si je byl chtěl odložit na zem, nebylo by kam.

„No! A hádej, co je tohle za pokoj?“usmíval se potutelně Uzumaki.

„Skladiště nebezpečného odpadu?“ušklíbl se kysele.

„No tak jsem tady nestihnul uklidit, no! Víš, že jsem byl u tebe v nemocnici od rána do večera!“spustil trochu vyčítavě. Uchihovi se vždycky extrémně dařilo ho vyprovokovat.

„Tady budeme spát.“oznámil suše. Ta jednoduchá věta ale způsobila, že Sasuke mu po třech dnech konečně věnovat pozornost.

„Jak jako ‚budeme‘?!“otázal se a spočinul vyděšeným pohledem na hromadu, která zakrývala postel.

„Mno, jinak to nepůjde. V kuchyni  je sotva dost místa na to, aby ses protáhl mezi linkou a stolem, ve vaně spát nemůžeš, protože mám  jen sprchu, záchod a umyvadlo…no…a obývák nemám vůbec. Ale když dám tu hromadu do prádelny, můžeme se zeptat sousedů, jestli nemají navíc nějakou užší matraci a když, tak ji dáme vedle postele.“řekl prostě, ačkoli tušil, jaká bude odpověď jeho ‚usměvavých‘ sousedů.

„Hm…“

„A….Sasuke?“

„Ne!“odtušil černovlasý chlapec.

„Co ne?“podivil se Naruto.

„Nepomůžu ti s úklidem.“objasnil mu kousavě.

„Ale já jsem se tě ještě ani nezeptal?! Jsi paranoidní!“ohradil se ukřivděně blonďák.

Krucinál! Jak to mohl poznat!?“

„Aspoň nelži, nejde ti to,“ odfrkl si Sasuke a bez dalších řečí se odklidil do kuchyňky, protože opravdu neměl v úmyslu pomáhat tomu paku s úklidem jeho bordelu.

„Sasuke! Počkej tady, nikam nechoď!“ hulákal za ním Naruto. Co kdyby zase propadl depresi a chtěl se zabít? Nemůže ho nechat samotného…

„Uklidni se, nemám v plánu umírat,“ ozvalo se z kuchyně. Sasuke je ještě chytřejší, než Naruto tušil. Už zase věděl, na co Uzumaki myslí!

„Ale…“ chtěl něco namítnout, jenže ho přerušil Sasukeho vražedný pohled, když se zničehonic objevil ve dveřích pokoje.

„Říkám, že jsem v pohodě!“ zavrčel nebezpečně chladným hlasem.

„J-jasně, ch-chápu,“ vykoktal Naruto. Tenhle pohled totiž znal – a nevěstil vůbec nic dobrého.

„Fajn,“ přikývl Uchiha a zase zmizel v kuchyni, zanechávajíc za sebou blonďáčka mořícího se s horou prádla a dalších věcí jako například krabic od mléka, sušenek, mističek ramenu,…

O několik (hodně) minut později

„Hotovo!“ tleskl si Naruto, když uklidil poslední kousek z hromady. „Sasukééééé!!!!“ zaječel, jakoby ho na nože brali.

„Co?“ zamručel líně oslovený. Z toho jekotu měl zalehlý uši, ale protože si chtěl zachovat cool tvář, nedával nic znát.

„Uklidil jsem,“ vypnul hrdě hruď Uzumaki.

„Ani jsem si nevšiml,“ zamračil se Sasuke. Očima zabrousil směrem k posteli. Moc prostoru na ni nebylo. Rozhodně ne pro dva lidi, co nejsou milenci a chtěli by spát aspoň půl metru od sebe. „Tady že mám spát?“

„Jo, dobrý, viď?“ zazubil se Naruto, úspěšně ignorujíc Sasukeho jízlivou poznámku o tom, že si ničeho nevšiml.

„Jdu pryč,“ zasyčel černovlásek, chytajíc nerva z nastalé situace.

„Sasukééé, tak počkej přece!“ ječel blonďáček na svého přítele, který už došel do půlky ulice. Doběhl a chytil ho za rameno.

„Naruto, poslyš…“ začal a otočil se. Zachovával nic neříkající výraz ve tváři, ale v očích měl nepopsatelný smutek. Zoufalství. Teď ho nesmí nechat odejít,  kdo ví, co by si mohl udělat. Pomyslel si Naruto.

„Ne! Ty poslouchej mě!“spustil odhodlaně. „Ty, ať se ti to líbí nebo ne, jsi a vždycky budeš můj nejlepší přítel!“ chytil ho za košili a přitáhl ho blíž k sobě. Nesnášel, když ho ignoroval.

„A nejlepší přátelé se, Sasuke, nenechávají napospas osudu v v takových chvílích! Přátelé si pomáhají!“

„Já o pomoc nestojím! Copak to nedokážeš pochopit?! To, co se stalo, co jsem udělal, se už nedá vrátit. Víš, co mi řekl Madara, než umřel?! Že jsem stejný, jako on. A víš ty co?“ usmál se trpce. „Měl prav-“

„Tak už dost!“ vyjekl Naruto tak hlasitě, že i černovlásek, vprostřed svého srdceryvného monologu, nadskočil. Tomuhle sebeobviňování udělá ráznou přítrž!

„Víš ty, co potřebuješ? Nemyslet na to! Ty v hloubi duše víš, že to, co se stalo, jsi nemohl nijak ovlivnit. Neji by patrně prohlásil, že to byl osud. Když se tím nebudeš každou minutu svýho života užírat, tak na to přijdeš!“

„Nemám na to myslet?“ zopakoval ironicky. „A řekneš mi taky, jak to mám asi udělat?“

„Samozřejmě!“ odpověděl se širokým úsměvem Naruto, čímž Sasukemu naprosto vyrazil dech. Něco ho totiž napadlo.

„Jelikož bydlíš teď u mě, a to si piš, že se mě jen tak nezbavíš, můžu ti zajistit tak nabitý program, že na nějaké přemýšlení nebudeš mít čas!“ oči mu svítily, když si představil, jak takový program bude asi vypadat. (1.- POMALOVAT HLAVY HOKAGŮ,….)

„T-to nemů-“ Sasuke se nezmohl na slovo a už ho blonďáček táhl zpátky k sobě domů.

„Jen se neboj!“ šklebil se dál. „Představuju ti ‚doktora‘ Uzumaki, tvého terapeuta. Od teďka ti začíná Terapie akcí!“