Archiv naší Červené knihovničky

               Bylo přibližně půl osmé ráno. Nad Listovou vesnicí se vznášela vlčí mlha, jež cudně zakrývala krvavou scénu svým tajemným závojem se stejně upřímnou shovívavostí jako když matka  konejší své dítě poté co si z neopatrnosti rozbilo koleno.

Pohlédneme teď společně skrz tu mlhu a máme možnost sledovat pád někdejšího velikána-největšího z Uchihů. Madara leží těžce raněn v prachu cesty u nohou posledního člena své vlastní rodiny. Shinobi z vesnice, ninjové v černých pláštích s rudými mraky i zvědavci z okolních domů pomalu a obezřetně vystupují ze stínů a tvoří tak kruh okolo tří bezvládných těl, umírajícího Uchihi i sedmnáctiletého chlapce s černými vlasy, bledou pletí a rudě žhnoucíma očima, v nichž se teď zračil mangekiyou sharingan. V ruce svíral krví potřísněnou katanu. Ten nástroj. Vyzařuje jakýsi děsivý půvab. Jeho ostří jako by šeptalo o příbězích válečníků, jejichž osud zpečetil. A jílec? Ten vypráví o pocitech zatracence. O smutku a bolesti….nenávisti a nechuti s jakou jej jeho majitel uchopil, aby mohl tasit. Tasit, aby zabil……

Tři mrtvá těla-Danzou a někdejší členové rady, kteří se podíleli na zkáze Uchiha klanu se už doufejme smaží v pekle. Pravda vyšla najevo a byl to právě Hokage-Danzou-kdo vše vykřičel do ulice ztemnělé pozdním svítáním, dnes s rudým nádechem. Ve svých posledních minutách se přiznal ke svým zločinům. A smál se při tom smíchem šílence. Smál se všem. Celému světu….než vydechl naposled. Pak se ovšem stalo něco, co nikdo nečekal. Sasuke se obrátil proti Madarovi. Byl to tvrdý boj, avšak i Madara nakonec umírá. Gestem ruky naznačil Sasukemu, aby se k němu sklonil. Když tak po chvíli váhání učinil, zašeptal mu výsměšným sípavým hlasem: „Nenávidíš mě za to, že jsem zabil vlastní krev…..echm..echm.. ale tys udělal totéž….echm…ano zabil si svého milovaného bratříčka… echm… toho sentimentálního blázna, kterému….echm…kterému jsi byl nade všechno…. Nezapomeň na to….ani na ty ostatní…echm…echm.. echm…. nezapomeň že zemřeli tvou rukou…cha cha cha….máš na rukou krev…echm….a ta se nikdy nesmyje…echm…ať uděláš cokoliv…. nezapomeň…“ zašeptal a padl.

Sasukemu stekla po tváři jediná krvavá slza a ztěžka padl na kolena. Naruto, Sakura a Kakashi se k němu okamžitě vrhli, ale do cesty se jim postavil tým Taka.

„Nechte toho, teď nejsme vaši nepřátelé!“ okřikl je Kakashi a rázně je obešel.

„Je po všem,“ položil Sasukemu ruku na rameno. V Uchihově tváři byl prázdný výraz. Madara měl pravdu! Je stejná špína jako on. Zabil svého jediného bratra, zabil i jeho, Uchihu Madaru. Ačkoliv to byl hajzl, byl ze stejného klanu.

Sasuke pohlédl na své ruce. Viděl na nich krev, i když tam žádná nebyla, on ji tam viděl. Krev své rodiny, svého rodu.

„Sasuke,“ šeptl Naruto a odstrčil Kakashiho, aby svého kamaráda mohl obejmout. Nevšímal si nevraživého výrazu v Karinině tváři, ani překvapených pohledů ostatních. Stál tam, ruce obtočené kolem Sasukeho pasu, oči upřené do jeho tváře.

„Vypadni,“ zachrčel Uchiha a hrubě se mu vysmýkl. Nepotřeboval soucit. O ten on nestojí! Co je mu po tom, že ho Naruto považuje za chudinku, kterého musí utěšit.

„Ale…“ chtěl blonďáček protestovat, jenže to nestihl, protože ho umlčel tvrdý pohled Sasukeho černých očí.

„Od teď si můžete dělat co chcete, rozpouštím náš tým,“ otočil se Sasuke na tři postavy v povzdálí.

„Ale to přece… to ne!“ vykulila Karin oči, protože se nemohla smířit s představou, že by ho měla opustit.

Uchiha mlčel, na tý holce mu nijak zvlášť nezáleželo. Byla dobrá kunoichi, její dar mu byl užitečný, ale to je vše.

„No, tak se měj,“ zazubil se Suigetsu a zmizel. Nejspíš se vydal pobít pár lidí, když ho předtím drželi ‚na řetězu‘. I Juuga zmizel. Nerad se od Sasukeho vzdaloval, ale jak ho znal, myslí to vážně. Už nechce existenci týmu Taka, nemá tedy cenu tu dále trčet.

Černovlásek se na všechny zamračil. Nehodlal tu strávit už ani minutu, chtěl být sám. Někde, kde vyřeší svůj problém. Kde se vypořádá s výčitkami… Udělal několik ručních pečetí a vypařil se. Zůstala po něm jen trocha kouře.

„Sasukeee!!!“ zakřičel do nastalého ticha Naruto. Zase mu mizí! Teď, když mělo být vše v pořádku, mu zase uniká! Ostatní jen nechápavě mrkali na místo, kde ještě před pár sekundami stál Sasuke.

„Nesmíme teď čekat.“ přeletěl Kakashi pohledem přítomné „Obávám se, že když ho brzy nenajdeme, mohl by Sasuke udělat nějakou hloupost.“

 „Ale Kakashi-senseii! Kde bychom ho měli hledat? Mohl jít kamkoli!“ vykřikla zoufale dívka s růžovými vlasy. Pochopila, co Kakashi myslel tím ‚nějakou hloupost‘ a k smrti se o Sasukeho bála. Naruto předstíral, že si prohlíží mrtvé tělo Madary, aby se mohl sklonit a osušit si slzy, aniž by si toho někdo všiml. Pak vstal. Ve tváři grimasu strachu a odhodlání.

„Nemyslím, že by šel daleko. Po tom boji mu nezbývá moc chakry, takže se nejspíš přemístil jen kousek. Mohl by být nanejvýš někde za vesnicí, ale myslím, že je ještě tady,“ pokračoval.

„Nemáme moc času, takže se rozdělte do týmů po třech,“ řekl a ninjové před ním utvořili trojice.

„Prohledejte celou vesnici i blízké okolí. Týmy se rozptýlí tak kilometr od sebe. Je nás dost.

Prosím shinobi z klanu Hyuuga, aby byakuganem prohledávali okolí. Jakmile ho někdo najde, dá okamžitě vědět ostatním týmům!“

„Tak běžte!“

Sasuke pomalu procházel kolem jezera, kde na malé dřevěné lávce kdysi sedával.

Vzpomínal na den, kdy se Itachi dostal k Anbu. V sídle Uchihů probíhala oslava. Každý Itachimu s úsměvem blahopřál. Tehdy si ještě myslel, že oslavují bráškův úspěch, ale teď, když se k tomu vracel, bylo mu jasné, že už se nemohli dočkat, až dostanou první hlášení o činnosti vesnice. Bylo mu z toho zle…..

Ten den byl smutný. Už tak měl pocit, že se mu velký bráška vyhýbá…a teď? Určitě bude pořád pryč a na něj mu nezbude ani chvilka. Byla už tma a on ležel na molu a díval se na hvězdy. Pak si to moc nepamatoval-asi usnul. Ano, tak to bylo. Probudil ho až něčí teplý dotek na jeho tváři. Byl překvapivě jemný. Otevřel oči a jeho pohled opětoval pár stejných, černých očí. Jejich majitel se na něj vesele usmíval.

„Itachi?!“

„No to je dost… Už jsem si myslel, že tě snad budu muset odnést…“

„Hmm….“ Malý Sasuke smutně sklopil oči.

„Copak je, hmm..? Proč nejsi ve svém pokoji? Měl bys už dávno spát...“

„Já jen…ty teď asi budeš pořád pryč, že?“ zašeptal ostýchavě. Itachi se usmál, lehl si na molo vedle bratříčka a zadíval se na nebe poseté hvězdami.

„Tak ty jsi smutný, protože si myslíš, že když budu Anbu, nebudu mít čas na svého malého bratříčka?“ zeptal se s úsměvem.

„Nejsem malej!“ naježil se Sasuke.

„Poslyš, ať se stane cokoliv, my zůstaneme bratři. Máme společný osud, to vím jistě. Jsme jedna krev a nějaká nová práce to přece nezmění, ne?“

„Jasně, že ne!“ usmál se malý černovlásek a  šťastně bratra objal kolem  krku.

„A teď se připrav na mučení mou novou technikou: ‚Zlechtej brášku no jutsu!‘“

 Sasuke se při té vzpomínce pousmál. Okamžik na to se mu ale mihl před očima zrychlený záběr svého života. Poslední souboj s bratrem, ten šťastný úsměv v jemu tak podobné tváři, když umíral. „Už nebude žádné příště“ ťukl ho do čela. Měl pravdu. Jejich osudy byly propletené. A on se teď vydá za ním. V rychlosti vtrhl do starého sídla Uchiha-klanu.

Nerozhlížel se kolem. Nepotřeboval, aby se mu v mysli vynořovaly další vzpomínky. Už se nechtěl zabývat minulostí, stačily mu ty výčitky, které ho teď sžíraly a bolestivě mu ubližovaly. Nezaslouží si být posledním členem jejich kdysi slavného klanu. Měl by hnít někde na hřbitově!

Vtrhl do pokoje, který dříve obýval Itachi. Jeho milovaný bratr, kterého nelítostně zabil… Uprostřed místnosti se svezl na kolena. Hlavu složil do dlaní. Cítil tu podivnou atmosféru tady okolo. Na kůži mu naskakovala husí kůže a po zádech mu přejížděl mráz.

„Omlouvám se, Itachi,“ zamručel tiše a skřípavě, což se absolutně nepodobalo jeho arogantnímu, melodickému hlasu. Vzal si do ruky nejostřejší kunai, který u sebe našel, přiložil ho ke svému bělostnému zápěstí a přivřel oči, připravujíc se tak na brzkou bolest. Naposledy přejel zašlou místnost očima. Věděl, že se tímto zdržováním jen trápí víc než je nutné, ale považoval to za určitý druh trestu, jenž si zaslouží.

V hlavě měl prázdno, už na nic nemyslel. Zaryl ostří nože do své pokožky a surově jím trhl. Bolest, co přišla, byla štiplavá a intenzivní, ale odplavovala černé myšlenky, jenž se mu opět začaly připomínat. Krev odkapávala na zem, tvoříc tak kaluž. Oblečení bylo pokryto karmínovými kapkami této nepostradatelné tekutiny – to od toho, jak zprvu vystříkla. Sasuke svým kunaiem zajel hned napoprvé dosti hluboko. Nemusel se již znovu říznout. Tahle rána stačila k tomu, aby z něj život postupně vyprchal.

***

„Kam jsi sakra šel?!“ mumlal si Naruto pro sebe, když byl plně v akci s názvem Hledá se Nemo… vlastně Sasuke.

Lítal kolem vesnice jak nejrychleji uměl, protože se o svého přítele bál. Neviděl mu do hlavy, ale to, co říkal Kakashi, ho zneklidňovalo. Byl by si Sasuke schopen něco udělat? Byl by schopný ublížit si? Ne, určitě ne. Vždyť on je silný, není to srab, co by se vzdával!

„Takže… kdybych měl depku a byl na Sasukeho místě, kam bych šel?“ ptal se sám sebe, když stále neobjevil známky Uchihovy přítomnosti. Na mysl mu hned vyvstal ramen stánek Ichiraku, ale tam by Sasuke určitě nešel. Vždyť on na ramen moc není, hlavně od té doby, co mu Naruto v dobách kdy byli malí a blbí, vylil misku do kalhot. Tak kde by se mohl ukrývat? Že by bývalé sídlo Uchiha klanu?

Okamžitě se tam rozběhl – za pokus nic nedá.

Za pár chvil vběhl do pusté ulice, kde po stěnách a na lampách viděl zašlou barvou vyvedené  červenobílé znaky klanu Uchiha. Zamrazilo ho, když si uvědomil, že tmavé cákance všude okolo jsou způsobeny dávno zaschlou krví. Naruto bezděky držel ruce před sebou. Tohle místo…tahle čtvrť, odříznutá od zbytku vesnice, v něm probouzela oceán emocí. Oceán nezměrného smutku a strachu. Oceán, v němž se topil a ztrácel. V očích se mu proti jeho vůli zaleskly slzy. Zamrkal, aby viděl na cestu a rozběhl se k domu, který vypadal ze všech největší. Sasukeho rodina přece byla hlavní větví klanu.

Stanul přede dveřmi. Rozbušilo se mu srdce. Byly pootevřené. Rozběhl se sídlem a nepřestával se třást. Vtrhl do prvních dveří. Proužek světla, jenž s jeho náhlým vpádem prořízl okolní tmu mu umožnil pohled na vybledlé křídové obrysy dvou těl. Menší z nich byl částečně zakryt tím druhým, větším. Blonďáček už nebyl schopen dál zadržoval slzy, které se mu řinuli z očí. Sasukeho rodiče …napadlo ho.

Nemohl tu ale stát, musel jít dál. Musel najít Sasukeho!

Otevřel další dveře. Původně chtěl jen nahlédnout dovnitř a jít dál, ale vzápětí se prudce otočil zpět. Překvapeně vkročil dovnitř. Byl to určitě dětský pokoj, i když hraček tu moc neviděl. Na nočním stolku vedle postele byla v zaprášeném rámečku fotografie. Opatrně, z ní setřel vrstvu prachu; Z rámečku se na něj vesele usmívali dva černovlasí kluci s pronikavýma očima. Vypadali šťastně… Nikdy neviděl Sasukeho se usmívat, natož pak se takhle smát…

Sasuke…!

Schoval fotku do brašny. Věděl, že nemá žádné právo si ji vzít, ale…nedokázal ji tu nechat napospas času, který by ji měl obrátit v prach. Nemohl dovolit, aby zmizel ten šťastný úsměv.

Nemohl!

Otočil se. Jeho srdce vynechalo jeden úder a nato se rozbušilo jako splašené. Ten pokoj naproti. Určitě patřil jeho bratrovi. Netušil proč, ale byl si najednou jistý, že Sasuke je právě tam. Zlá předtucha se zlehka dotkla rozechvělého srdce blonďáčka dotykem tichých křídel nočního motýla v momentě, kdy v dlani sevřel chladnou kliku. Otevřel.

V kaluži temně rudé krve leželo jako padlý anděl sametové stvoření. Černé vlasy spadaly přes zavřená víčka a bledá kůže pak působila ještě bledším dojmem. Karmínové květy potřísnily i bílou košili a jeho zesláblé tělo.

Naruto němě zíral na scénu před sebou. Pohyboval rty. Chtěl ho zavolat, ale nezmohl se na slovo. Poklekl k Sasukemu. Nahmatal tep. Byl slabý a nepravidelný, ale ještě žil.

„Sasuke, co jsi to provedl?“ hlesl nešťastně, když ho bral do náručí. Musí s ním ihned do nemocnice, tam už mu pomůžou. On sám tady nic nezmůže.

„Možná jsem hnusnej, ale mohl bys trochu shodit, takhle tam moc rychle nebudem,“ zafuněl cestou do špitálu. Původně chtěl přeskákat střechy, ale to se Sasukem jako nákladem nebylo možné zrealizovat. Přece jen něco váží a i když rozhodně netrpí nadváhou, pronese se.

Trvalo jen několik málo minut, než Naruto vběhl s Uchihou v náručí do vstupní haly, kde se hned po jejich příchodu strhlo boží dopuštění. Ono vidět někoho, kdo v náručí drží bezvládné zakrvácené tělo, to není legrace…

„Zachraňte ho! Nesmí umřít, jestli ho nezachráníte, věřte mi, že vám dám co proto!“ vyhrožoval blonďák doktorovi, jemuž svého přítele předával do péče. „Nechoď za světlem, Sasuke. Musíš žít, rozumíš?“ šeptl ještě Sasukemu do ucha. Sice věděl, že ho neslyší, ale říct mu to musel. Nechtěl ho ztratit. Ne teď, když ho měl tak blízko.

***

Ze dveří vyšel doktor v bílém plášti, na tváři celkem uspokojivý výraz.

„Jak mu je?!“ vyskočil Naruto na nohy, hned jako ho spatřil. Seděl tu celou dobu, čekajíc na zprávu, že Sasuke žije. Neseděl tu sám, byl tu i zbytek jeho týmu. Kakashi se Sakurou. Oba taktéž netrpělivě vyčkávali doktorův verdikt.

„Je mimo nebezpečí, přišli jste včas.“ Všem v tu chvíli spadl obrovský kámen ze srdce. Neumřel. „Ovšem,“ začal doktor, nestihl to však doříct, protože byl přerušen výskajícím Narutem, který zrovna tančil jakýsi vítězný indiánský taneček a zpíval u toho nesmyslné rýmy.

„Ovšem,“ zdůraznil znovu lékař, čímž si vydobyl pozornost. „Je dost možné, že se o to pokusí znovu, takže bude potřebovat nějaký dohled a rozptýlení, aby zapomněl na minulost,“ dokončil diagnózu.

„Sasuke ale nikdy nebyl psychicky labilní, jak je tedy možné, že se chtěl zabít?“ zeptal se Kakashi, protože mu to celé nešlo do hlavy.

„Musel utrpět velkou psychickou ránu, šok nebo něco takového. Tohle se stává i těm nejklidnějším lidem…“ vysvětlil jednoduše. „Je také pravděpodobné, že se uzavře ještě více do sebe, tak nebuďte překvapení,“ upozornil je ještě, než odešel zachraňovat další životy. Ti tři se mlčky vydali do pokoje, kde Sasuke ležel. Jestliže dovnitř vcházeli lehce rozčarovaní, pohled na smrtelně bledého Uchihu je dostal úplně. Jeho pleť nabírala dojmu, že se každou chvíli protrhne, tak moc byl bledý a zesinalý.

„Já tě z toho dostanu, nenechám tě v tom, přísahám,“ položil Naruto svou ruku na tu jeho a pousmál se. On svému slovu dostojí!