Archiv naší Červené knihovničky

„Crrrrrrrrrrr.“ Pokojem se rozléhal drnčivý zvuk budíku. Naruto ještě v polospánku šátral rukou kolem sebe, aby ten příšerný přístroj mohl vypnout, popřípadě vyhodit z okna. Místo budíku jeho ruka dopadla na Uchihův obličej.
„Kruci, jau!“ To byla první Sasukeho slova, než se chytl za bolavý nos. „Co to děláš?!“ vyštěkl na Naruta a vzteky hodil budík proti zdi.
„Zničils mi budík!“
„Málem jsi mi zlomil nos!“
„Nemůžu za to, bylo to omylem.“
„To vykládej veverkám.“
„Trhni si!“
Přesně takto začal den jejich společné mise. Ideální to zrovna nebylo, ale kdo by se mohl divit, vždyť byly čtyři ráno. Kdyby si Tsunade tak nevymýšlela, mohli vyrazit kolem poledne, ne před svítáním.
„Fajn, jsem sbalenej,“ zafuněl o půl hodiny dýl Naruto a přikvačil do obýváčku s batohem narvaným k prasknutí. Sasuke povytáhl obočí.
„To myslíš vážně?“
„Co?“ blonďáček nechápavě mžoural na Sasukeho nevěřícný výraz.
„To s sebou potáhneš TOHLE?“ upřesnil to trochu Uchiha a stále nechápavě upíral pohled na ten obrovský náklad.
„No jo, už jsem ti to přece vysvětloval… nebo jsi mě neposlouchal?“
„Jasně, chápu, jen mě, prosim tě, ušetři dalších báchorek o upírech. Už takhle tohle ráno stojí za houby,“ mručel Sasuke a bez jakýchkoliv dalších řečí se spolu s jeho „parťákem“ přesunuli k bráně.
„No, Sasu, naše dobrodružství začíná. Raději se rozluč s Konohou, kdo ví, kdy se sem vrátíme a jestli vůbec…“ vzdychl tak nějak zachmuřeně Naruto, stále věřící svým pohádkám. Černovlásek jen protočil očima a ani mu už nic neříkal. Nebylo co, ten malý blázen si to stejně nenechá vyvrátit. Je tvrdohlavej jak mezek.
Po chvilce, během níž mlčky kráčeli lesní pěšinou se ozval děsivý zvuk...

"*škyt*" Uchiha se jen nechápavě otočil ke svému kamarádovi.

"A sakra*škyt*...to snad n*škyt*e!"rozhořčil se Naruto a vzápětí nafoukl tváře a zadržel dech. Sasuke jen zakroutil hlavou absolutně smířen se svým osudem a pokračoval dál.

Po dvou minutách se otočil, aby zkontroloval, jestli se jeho modrooký domácí neudusil, ale za ním nikdo nešel. Zdálo se to dost podivné, poněvadž necítil přítomnost jiného ninji a ani nic podezřelého neslyšel.  Obezřetně se rozhlížel a pátral po čemkoli, co by tu nemělo být.

Mezi stromy se něco zalesklo. Rozhodl se to zkontrolovat, poněvadž by to klidně mohl být odlesk odložené zbraně....

Bohužel. Byla to pouze jakási tůň, od níž se odráželo chabé světlo, prosvítající mezi stromy, které znemožňovalo černovlasému chlapci podívat se pod hladinu. Alespoň tedy z místa, kde právě stál. Pozorněji si prohlédl okolí a zjistil, že ačkoli je příroda okolo spíše ve stádiu hibernace, kolem tůně je vyloženě nacákáno.

Pomalu, obezřetně obcházel břeh vodní plochy až k místu, kde se půda přímo svažovala pod chladnou hladinu. Naklonil se až přímo k vodě....

"Ughbááááááááááááááááááááfkh!!!"ozvalo se pronikavě a Sasuke byl stržen k zemi něčím na kost mokrým a vřeštícím, v čem, hned poté, co uklidnil své divoce bušící srdce, poznal Naruta. Ten se na něj vítězoslavně křenil, ačkoli mu zuby cvakaly jako podrážky Freda Astaira.

"Ale c-copááák? Milášek se b-bojí stra-š-š-idel?"provokoval toho, jemuž nyní oči žhnuly krvavě rudou.

"Na tvém místě bych se žádných upírů nebál, Naruto..." pravil klidným, podle blonďákova mínění až nebezpečně klidným, melodickým hlasem..."protože ty do tý zaje**ný vesnice ani nedojdeš..." zvýšil o něco hlas, který nyní přecházel do fáze vrčení. Naruto se omluvně šklebil a pomaličku couval.

"K-když j-já sem se chtěl je-jenom z-zbavit tý škyt-škytavky..." drkotal zuby "..víš ono se ř-říká, že pomá-há j-jen pořád-dný š-šok!" snažil se ospravedlnit své jednání, zatímco se k němu Uchiha nemilosrdně blížil. Pěkně po čtyřech-jako správná puma-pěkně hladová puma- kterou teď velmi nápadně připomínal. Najednou se Sasuke zarazil a nad hlavou jako by se mu objevil milion otazníků.

"Ale to ty se máš leknout, ne někdo jinej.....usuratonkachi..."

„Eh?“ Naruto protáhl obličej v nechápavé grimase. To ho nenapadlo. „S-sice js-em v-vyděsil tebe, a-ale i t-tak to fugovalo,“ drkotal dál zuby.
„To jsi celej ty – naprostej idiot,“ odfrkl si Sasuke arogantně a měřil si toho vodníka pohledem. „Proč jsi vůbec lezl do tý vody?“
„N-nelezl, s-spadnul. Uklouz-zly mi nohy,“ odpověděl a zimomřivě se otřásl. Kapky vody ho studily po celém těle.
„Převlíkni si ty mokrý hadry, nemám chuť o tebe pečovat, až budeš v horečkách,“ utrousil Sasuke a dřepl si na zadek. Naruto ho bez řečí poslechl, ovšem jakmile tam stál jen tak v trenkách, zarazil se. Černovlásek netrpělivě mlaskl.
„Tak co je? Budeš tu stát ještě dlouho polonahej?“
„O-otoč s-se,“ špitl Naruto a i když byl nejspíš podchlazený, barvu měl rudou jako chilli paprička.
„Huh?“
„N-no t-ta z-z-zima…“ Nechtělo se mu to vysvětlovat, už takhle si připadala dost trapně, proto jen sklonil pohled ke svému rozkroku. Sasukemu svitlo a v tu chvíli mu zacukaly koutky.
„Jasně.“ Otočil se a tiše bublal smíchem. Samozřejmě Naruta chápal, ani on by se nechtěl předvádět s malým… kámošem.
„M-můžem jít,“ ozvalo se po pár vteřinách. Uzumaki už v suchém oblečení, avšak se stále drkotajícími zuby, stál připraven s batohem na zádech.
„Není ti zima?“ ušklíbl se Sasuke a vstal.
„N-ne!“
„Jak chceš, klidně jsme tu mohli chvíli počkat u ohně, než se zahřeješ, ale když ti je teplo…“ Uchiha pokrčil rameny a užuž se chtěl vydat zase zpátky na lesní cestu, když ho zarazila Narutova ruka a jeho pohled psích očí.
„R-rozdělej o-oheň, p-prosím,“ zakňoural a dál hypnoticky zíral do černých očí jeho přítele.
„Já myslel, že jsi v pohodě…“ poškleboval se mu Uchiha, ale hned v další chvilce zamumlal pár slov a svým ohnivým jutsu rozdělal vesele plápolající ohínek. Oba si sedli mlčky vedle sebe.
Ticho. Klid.
Naruto po očku sledoval Sasukeho a začal se k němu nenápadně sunout. Potřeboval víc tepla.
Sasuke si bohužel všiml.

"Hele! Ke komu si jako myslíš, že se chceš lísat?!"ohradil se napůl popuzeně, napůl pobaveně. Jestli byl totiž Naruto do té doby rudý, tak teď už mohl vesele konkurovat spařenému humrovy. Ustrnul v pohybu kousek od Sasukeho a jen ho proklínal, že ho seřval tak brzo. Stačilo by tak deset centimetrů a byl by se dostal tam, kam chtěl.

Takhle mohl jen sedět a snažit se silou vůle nasáknout teplo, které zřetelně cítil kolem černovláskova těla. Ten se sotva postřehnutelně usmíval a jako naschvál se oběma rukama podepřel za zády. Jakoby ho přímo vyzíval k obětí. Naruto potlačil nutkáni přimáčknout se k němu, aby se konečně zahřál a namísto toho zvolil taktičtější řešení. Ušklíbl se a šťouchnul Uchihu prstem mezi žebra přesně tam, kde věděl, že je lechtivý. Jak se dalo čekat, Sasukemu se podlomily ruce a rozplácl se na zádech, jen tak tak po něm stihl hodit vražedný pohled.

Blonďáček se vesele  rozchechtal a pokradmu pozoroval, jak se Uchiha tváří. Bod pro něj. Podle všeho ho vážně vytočil, poněvadž Sasuke jen zuřivě zúžil oči, tiše zavrčel a než se Naruto stačil vzpamatovat, už mu seděl na nohách a ruce mu držel skroucené za hlavou v sevření jedné své.

V podivuhodně modrých očích se potěšeně blýsklo, když konečně cítil příjemně hřející Sasukeho tělo na tom svém. Různě se v jeho sevření kroutil, aby měl volné ruce. Když se to v rámci možností povedlo, strhnul kamaráda na zem vedle sebe a pokusil se ho sevřít do šachu.

Ani jednomu z nich se příliš nedařilo zpacifikovat svého oponenta, a tak se zkrátka váleli na zemi, jako malí kluci, přičemž Naruto s pocitem vítězoslávy při každé příležitosti kradl černovlasému chlapci tělesné teplo.

Bohužel to znamenalo víc než nadměrný fyzický kontakt a jak si oba po chvilce uvědomili, nemuselo by to skončit jako nevinná kočkovaná.

Sasuke ustal v pohybu a lehce od sebe Naruta odstrčil. Přeladil se do svého jsem-nejvíc-nejrozumnější-ninja-na-světě-a-za-žádných-okolností-se-nenechám-strhnout módu a v jeho obličeji se nezračila ani stopa z předchozího veselí. Dokonalé ovládání. Přesto Naruta neodstrčil úplně. Zřejmě se slitoval a rozhodl se podělit se s ním o své tělesné teplo. Koneckonců, čím dřív se zahřeje, tím dřív budou moct znovu vyrazit, říkal si Sasuke.
Blonďáček změnu jeho chování nijak nekomentoval. Už si zvykl, že Sasuke takhle jedná pokaždé. Vždy když se nechal unést, vypadal šťastně a bezstarostně, pak si uvědomil, co dělá a BUM! zas to byl ten starý Uchiha bez humoru.
„Díky,“ zamumlal Naruto.
Sasuke neodpovídal. Modroočko se ušklíbl. Ten černovlasý egoista si už zase hraje na ignoranta.
Seděli tam v obětí přesně jako milenecké sousoší. Ani jeden z nich nic neříkal, každý si své myšlenky nechával pro sebe.
‚Co by se stalo, kdybych to nechal zajít dál? Zajímalo by mě, co se to mezi náma děje… už u Naruta doma se to stalo několikrát – málem jsme se spolu vyspali. Je to normální? Mě přece nemůže přitahovat někdo jako je on… Počkat, přitahuje mě vůbec?‘ Po očku mrknul na Naruta. ‚Jo, přitahuje… je dokonalej, až na to, že má penis. I když…‘
‚Zajímalo by mě, nad čim Sasuke přemejšlí. Určitě si říká, že jsem nadrženej úchyl, co na něj pořád šahá. Ale tak to vůbec není! Možná že jsem nadrženej, ale vůbec nejsem úchylní. Moje láska k oranžový a rámenu není úchylka, takže já nejsem úchyl. Ale on si to určitě myslí… Krucifix! Proč musim toužit zrovna po něm? Proč ne nějaká pěkná holka? Možná bych měl uvažovat nad tim, jestli nejsem gay… ovšem, žádnej jinej kluk se mi nikdy nelíbil. Lee? Blé. Kiba? Moc smradlavej. Shikamaru? Moc chytrej a ukňouranej. Chouji? Ne, díky. Tak co sakra vidim na Sasukem?‘
Oba dva se na sebe podívali ve stejnou chvíli. Oči se setkaly, vzduch kolem jiskřil – úplně jako v béčkovým romantickým filmu.
V jejich pohledech bylo kromě jakéhosi toužebného odlesku patrné cosi jako nevěřícnost. Pochyby. Zvědavost. To byly pocity, které se jim momentálně proháněly mozkovnami.

Dívali se na sebe hodnou chvíli, až oba začínali mít podivné tiky, jak se jedna jejich část toužila dotknout svého protějšku, ale ta druhá, racionálnější polovička jí v tom pokaždé zabránila.

Co kdyby nechtěl to samé? Co když si jeho "signály" jen špatně vykládám? A hlavně kdybychom spolu opravdu něco měli...co by bylo dál?!-takové otázky si oba v duchu pokládali, když se tak na sebe dívali a zvažovali všechna pro a proti systému "risk je zisk".

Sasuke cítil, jak se Naruto v jeho objetí lehce třese nerozhodností. Nejradši by se na něj okamžitě vrhnul, a nebo by utekl. Hodně daleko a hlavně hodně rychle. Jenže to už by se nejspíš nikdy nevrátil. Jediné, co ho teď tak nějak drželo při životě byl právě ten blonďatý naivka. Nechtěl o něj přijít. Ale na druhou stranu si byl naprosto jistý, že nechce být žádným způsobem svázán. Nechtěl se k nikomu moc poutat, chtěl volnou únikovou cestu a jistotu, že když by ser po ní rozhodl vydat, nikomu tím neublíží. Bylo ale potřeba přiznat si, že Naruta z nějakého pošahaného důvodu opravdu chtěl. Jen dost pochyboval o tom, že v jeho případě by mohlo jít jen o nezávazný sex. Měl ho rád a kdyby ho chtěl tímhle způsobem využít, ublížil by mu, což bylo poslední na světě, co by tak mohl chtít.

I blonďáčkovi v hlavě vířila podobná dilemata. Bylo mu naprosto jasné, že  tuhle misi se Sasukem nepřečká jako kamarád (pokud je ovšem nějaký upír neschlamstne dřív, než by stihlo k něčemu dojít). Ale nevěděl, co by od toho měl očekávat. Nebál se, že by se mu sex s černovláskem po jeho boku nemusel líbit. Po tom všem, co spolu za dobu Sasukeho pobytu u něj doma zažili, mu bylo jasné, že si to užije jako s nikým jiným. Potíž byla spíš v tom, jaký dopad to tak může mít na jejich "vztah". Nedovedl si sice představit sebe a Uchihu jako nějaký romantický páreček, ale naproti tomu si byl jistý, že by se nedokázal udržet chladným, bezcitným, občasným milencem. Na to měl toho temnookého vyděděnce moc rád. Ale ačkoli věděl, že ho má Sasuke taky rád, nebyl si jeho možným přístupem moc jistý. V boji by mu bez váhání svěřil vlastní život, ale v tomhle ohledu mu po zkušenosti s Mei tak úplně nedůvěřoval.

Ve svém zamyšlení si ani nevšiml, že samým rozpoltěním začal černovláska přerušovaně hladit po zádech. Probralo ho až tichounké vrčení..nebo možná spíš předení.

„Huh?“ nechápavě se zadíval na svou ruku a hned poté na spokojeného černovláska. Okamžitě se stáhl, bůhví, co by z toho ještě vyvozoval. Stačí přece, že už teď má dost pošramocenou reputaci. Jediný štěstí je, že i když je Sasuke výborný ninja, myšlenky číst neumí. To by byl úplnej konec!
„Eh… tak, půjdem, ne?“ Naruto se vyšvihl na nohy a pucoval ze sebe neviditelná stébla trávy. Cítil, jak se mu krev hrne do tváří. Sklonil hlavu ještě o něco níž.
Mezitím se Sasuke v duchu několikrát zastřelil, protože to, jak se nechal unést a kňoural jako kočka, ho dost zneklidnilo. Možná je vážně čas na sex. Jen tak ho ojet. Další pomyslný výstřel v Sasukeho hlavě. Nemůže si ho přece jen tak vzít! Před chvílí nad tím rozumně uvažoval, zvažoval svá pro a proti a teď se zas chová jako by za něj myslelo jeho menší já, ukryté v kalhotách.
„Jo, ať dorazíme včas,“ zamručel tiše a taktéž se zvedl. Poté co uhasili oheň se mlčky vydali na cestu do „upírské vesnice hrůzy“, jak jí Naruto rád nazýval.
Uběhla hodina, dvě a mezi nimi bylo stále to nepříjemné ticho. Cesta pomalu ubíhala, krajina kolem se kilometr po kilometru nápadně měnila. Ochlazovalo se, od pusy jim stoupala pára – jasné znamení, že se blíží na místo určení. Sasuke si dál ve svém zamyšlení kráčel v klidu dál, aniž by si všiml chybějícího člena jejich duo týmu. Došlo mu to až po několika minutách, kdy periferním viděním nezahlédl známou blonďatou postavu.
„Naruto?“ otočil se a očima propátrával okolí. Třeba se ten ňouma šel jen vyvenčit. Pár minut počkal, ovšem nedočkal se. S pocitem nejistoty se vydal tou samou cestou zpět. „Naruto!“
Už si myslel, že se mu zas něco stalo, když ho zahlédl v dálce, jak se slimáčím tempem šine k vesnici. Ve tváři vepsán smrtelně vážný výraz, v očích se mu zračila ostražitost a strach.
„Kde seš?!“ vyjel na něj Uchiha. Nemínil však čekat na odpověď a zase vyrazil na cestu. Po pár metrech se ujistil, že Naruto jde za ním. Šel. Ovšem se stále se zpomalujícím tempem.
„Co to má kruci znamenat?“ rozčiloval se Sasuke. Jeho trpělivost byla u konce, pohárek přetekl. Přiskočil k Uzumakimu, drapnul jej za ruku a svižným krokem se vydal do cíle jejich cesty.
„Tuhle misi mi byl čert dlužnej,“ mumlal si pro sebe. Snad budou mít aspoň rozdělené pokoje.