Archiv naší Červené knihovničky

„Zase jste se přišli ponižovat?“ ušklíbl se chladně. Oni se vážně nevzdají, tvrdohlavci.

„Drž hubu a poslouchej!“okřikl ho Naruto a povzbudivě se na Sakuru usmál.

„Sasuke-kun, pojď s námi, prosím. Už jsi se pomstil, tak proč jsi se nevrátil? Já tě prosím,“ růžovlásce začaly z očí téct slzy. Konečně mu je blízko, ale on je přesto tak daleko. Na tváři se mu zračí neproniknutelný výraz. Je možné, že by byl ještě chladnější než býval? Jeho tvář je jako vytesaná do kusu ledu. Chladná, bez výrazu, nepřátelská.

„Nechci se vracet,“ řekl ledovým tónem Sasuke. Naruto, který stál v povzdálí, zatnul ruce v pěst. Tušil, že tahle výprava bude k ničemu, ale slíbil to Sakuře, musel jít s ní. Bylo to její přání, které jí musel splnit. Teď přihlížel jejímu trápení a bublal vzteky.

„Vrať se kvůli mně,“ zašeptala tichým hlasem dívka.

„Hn?“ pozvedl obočí Sasuke.

„Miluji tě,“ vydechla zlomeně. Slzy jí dál tiše smáčely tvář.

„A to mě má přimět k tomu, abych šel s tebou do vesnice? Nechtěj mě rozesmát,“ zareagoval Uchiha výsměšným tónem. V Narutovi to vřelo. Ona mu to vylévá srdce a jemu to je k smíchu, pohrdá jí?!

„Sasuke,“ zavrčel výhružně Naruto.

„Co?“ podíval se po něm jmenovaný. Jeho černé oči se střetly s těmi modrými. Mlčky se přeměřovaly, načež se Sasuke rychleji než blesk dostal za Sakuru a tím přerušil onen oční kontakt.

„Chceš vidět jak moc mi na tobě záleží?“ šeptl kunoichi do ucha, přičemž se svými rty dotýkal její tváře. Sakuře přejel po zádech mrazík a na rukách jí naskočila husí kůže. Sasuke vytasil svou katanu a jediným švihnutím ji zabodl do dívky před sebou.

„Sasuke!!!“ zařval Naruto a vrhnul se na něj s kunaiem v ruce. Tělo se mu třáslo vztekem a bolestí. Černovlásek odhodil Sakuru stranou se slovy ‚Jsi mi ukradená‘ a vykryl Narutův útok.

„Nezabil jsem ji, jen jsem jí ukázal, jak moc ji mám rád,“ zašklebil se, když stál tváří v tvář Uzumakimu.

„Ona tě miluje, chce tě mít u sebe! A ty?! Ty jí uděláš tohle!“ zakřičel třesoucím se hlasem blonďáček. Přesto cítil nepatrnou úlevu, že jeho kamarádka žije.

„Mě na ní nezáleží,“ odpověděl klidně Sasuke, chytl Naruta za ruku a v tu chvíli oba zmizeli v obláčku dýmu.

***

Naruto se s trhnutím probudil. Ta vzpomínka se mu vracela každý den jako noční můra. Zoufalá Sakura, chladný Sasuke bodající ji do břicha. Otřásl se. Jak dlouho tomu je? Jak dlouho trčí v tomhle zatuchlým místě? Tenkrát, když ho Sasuke popadl za ruku, přenesl se s ním do svého úkrytu. Uvěznil ho v tmavé kobce, odkud nebyla šance na únik. Když se ho ptal, co s ním chce dělat, bez emocí mu sdělil, že ho předá Akatsuki. Teď, když je jejich členem, je to přece jeho povinnost. Zatím se ale nic nedělo. Byl tu dny, možná i týdny a on ho zatím stále nepředal do spárů těch vrahů.

„Hej, usuratonkachi!“ vyrušil ho z přemýšlení Sasukeho hlas.

„Co chceš?“ zavrčel podrážděně Naruto. Ty časy, kdy oni dva byli nejlepšími přáteli, se zdály nenávratně pryč.

„Chovej se slušně nebo zůstaneš o hladu,“ okřikl ho Uchiha, rozčílený z toho, že jeho vězeň k němu nemá stále žádnou úctu.

„Tvoje výhružky mi jsou u prdele,“ odsekl Naruto a dál zkoumal špinavou zemi. Cítil Sasukeho přítomnost, ale odmítal se na něj podívat.

„Tvrdohlavej zmetku,“ zasyčel Sasuke, chytil ho za vlasy a trhl s ním tak, aby se jejich pohledy střetly. „Začínáš mi lízt na nervy víc než kdykoli předtím… Myslíš, že tím svým chováním si pomůžeš? Jen si to zhoršuješ. Ještě jednou a budeš litovat…“

Blonďák mu v odpověď plivl do obličeje. Bylo mu jedno, jestli ho teď zmlátí nebo ho nechá o hladu. Co na tom? Stejně nebude trvat dlouho a on zemře při vyjímání démona z jeho těla.

„Varoval jsem tě,“ ušklíbl se mrazivě Uchiha, sklonil se nad Naruta a dravě ho políbil. Drtil jeho rty v agresivním polibku. Modroočko vykuleně zíral před sebe. Co se to tu děje? Snad ho tu nechce…?! Proč jen nedržel hubu a krok? Slyšel praskající švy svého oblečení, jak ho z něj Sasuke rval. Cítil jeho prsty bloudící mu po těle, zajíždějící až do jeho klína. Kousl se do jazyka a pevně zavřel oči. Tohle se nemělo stát.

„Doufám, že tě to bude bolet,“ zachrčel ledovým hlasem Sasuke. Přetočil Uzumakiho na břicho, stáhl z něj poslední zbytky oblečení a prudce do něj pronikl. Místnost prořízlo hlasité zaskučení. Naruto se pod tím náhlým přívalem bolesti neuhlídal a skrz pevně sevřené rty se mu prodral úpěnlivý výkřik. Z očí se mu koulely slzy. Připadalo mu, jako by se jeho tělo mělo rozdělit ve dví. Ještě několik přírazů a byl konec. Zmučeně vydechl a s nenávistí pohlédl na Sasukeho. Ten se tvářil spokojeně.

„To bylo fakt bezva, ubožáku,“ zasmál se vítězně, políbil zničeného Naruta na rty rozkousané do krve a mlčky odešel. Modré oči ho doprovázely. V nich byla vepsána bolest, nenávist a lítost. Naruta bolelo celé tělo, ale víc než fyzická bolest ho tížila ta psychická. Schoulil se do klubíčka a tak jak byl – špinavý, zpocený, vyčerpaný a ponížený usnul.

Druhý den se to opakovalo. Mělo to ten samý scénář. Sasuke přišel, serval z něj oblečení a užil si. Takhle to šlo celý týden. Sedmý den se však stalo něco mimo zajetý stereotyp – ošetřil ho. Hadrem setřel Narutovu krev a pot z těla. Uzumaki se cítil zmatený. Stále to byl ten krutý Sasuke, ale projevil trochu citu. Co se mu stalo?

I ten další den mu hadříkem přejížděl po těle. Naruto nehybně ležel, oči zavřené. Stále nemohl pochopit proč najednou ta změna.

„Proč?“ zachroptěl slabým hlasem. Musel to vědět.

„Proč co?“ podíval se na něj Sasuke. Díval se do blonďákových očí, které při otázce otevřel.

„Proč tu děláš? Vždycky si mě tu nechal jen tak ležet…“ upřesnil svou otázku Naruto.

„Nemůžu tě nechat umřít,“ odpověděl klidně černovlásek a dál se věnoval očistě těla ležícího před sebou. Naruto si odfrkl. Klidně by tu umřel. Vždyť je jedno kde. Buď tady nebo mezi bandou sadistů. Tady by aspoň zemřel s někým, koho kdysi považoval za nejlepšího kamaráda. Dřív to byl jemu nejbližší člověk. Teď je z něj bezcitný kruťas. Ale i přesto cítil kousek v jeho srdci, který měl Sasukeho rád, ba přímo ho miloval. I když mu větší část zaplňovala nenávist, stále tu byla i láska, kterou nedokázala uhasit ani ta zlost, jenž vůči Uchihovi pociťoval.

Sasuke se pak zvedl a odešel, nechávajíc Naruta o samotě jen s jeho myšlenkami. Překvapilo ho, že se ho zeptal. Poslední dobou nemluvil, ale tomu by se neměl divit, vždyť za to mohl on sám. Úplně ho zlomil. No, úplně ne, ale dost ho tím vším zubožil. Přemýšlel, proč to vlastně dělá. Jasně, zesměšňoval ho, protože si moc vyskakoval, ale… Byl tohle jediný důvod? Zesměšnit Uzumaki Naruta? Dostat ho na kolena? Rychle potřásl hlavou. Jasně, že tohle je jediný důvod! Přece by ho nepřitahoval někdo jako je on. Není na kluky. Jde tu čistě jen o zesměšnění, tak je to!

***

„Nazdar, usuratonkachi,“ řekl do tiché tmavé místnosti Sasuke, kterému oči rudě zářily Sharinganem. Naruto neodpověděl. Dnes byl den, kdy měl opět vzdorovací náladu. Chtěl dokázat, že přesto všechno je stále někdo. I když byl ponížen, stále se upínal ke své hrdosti, kterou odmítal zahodit. Ta jeho tvrdohlavost ho držela nad vodou.

„Takže si zase hraješ na zlobivýho chlapečka,“ konstatoval Uchiha, když viděl, že se žádné odezvy nedočká. „Jsi nenapravitelný.“ Po těchto slovech přešel k posteli, kde Naruto ležel. Mlčky si ho prohlédl. Ačkoliv tu strávil již třetí týden, kdy byl neustále pod stresem a vystavován bolesti, neztrácely jeho oči lesk. Sice už nebyl tak živý, ale stále tu byl.

„Kdy mě konečně předáš Akatsuki? Říkal jsi, že proto jsi mě sem vzal, ale zatím mě tu jen šoustáš,“ vyprskl zhnuseně Naruto. Sice se nehnal do spárů smrti, ale zeptat se musel.

„No jo, je z tebe děvka,“ ušklíbl se krutě Sasuke. Uzumaki zaskřípal zuby, ty urážky ho štvaly snad ještě víc než fakt, že má jeho věznitel pravdu. „Kdy tě předám… no... až se všichni sejdou v úkrytu. Teď má každej různý mise, ale neboj, i na tebe dojde.“

„Už se nemůžeš dočkat, co?“

„Co tím myslíš?“ zamračil se Sasuke.

„Těšíš se až mě uvidíš umírat? To budu na dně úplně! Ty mě stahuješ ke dnu a v den, kdy ze mě budou vyjímat Kyuubiho, to na tom dně spočinu,“ řekl roztřeseným hlasem Naruto. Bál se, že mu Sasuke odpoví kladně, že se bude z jeho smrti těšit.

„Idiote,“ zavrčel jen Uchiha a jako už tolikrát předtím, se přilepil Narutovi na rty. Neměl chuť to tu s ním rozebírat, protože pak by mu ho třeba mohlo začít být líto a mohl by začít mít výčitky svědomí, což rozhodně nehodlal riskovat. Dál už šlo všechno jako vždy. Sasuke si užil, Naruto byl netečný a duchem mimo – alespoň tak si částečně ulevil od bolesti, kterou mu to způsobovalo. Jakmile to skončilo, černovlásek ho ošetřil, jak začalo být jeho zvykem. Když sjel žínkou do Narutova klína, Uzumaki sebou škubl a stočil se na bok tak, aby se ho víc nemohl dotýkat na tom citlivém místě. Buď začíná trpět Stockholmským syndromem nebo se z něj stává blázen. Jinak by přece jeho tělo nereagovalo tak pozitivně, ne? Při tom doteku cítil slabé vibrace na onom místě a teplo, rozlévající se mu po těle. Sasuke mu na jeho chloubu nikdy předtím nesáhl a teď když to bezmyšlenkovitě udělal, stalo se tohle, co Naruta rozzuřilo.

„Přestaň na mě takhle šahat, ty úchyle jeden odpornej!“ zařval na něj nepříčetně. Uchiha se v klidu zvedl a nechal ho být. Nevěděl sice, co udělal špatně, ale nehodlal to řešit, byl po tom namáhavém výkonu unavený a těšil se na horkou sprchu a do postele. Hned po tom, co odešel, se Naruto začal vztekat. Mlátil pěstmi do zdi, dokud nebyly celé od krve. Proč mu celé srdce neovládla nenávist, proč tu stále bylo to místečko s láskou, které mohlo za tu reakci na ten jeden jediný dotek. Podělaný srdce, podělaná láska, podělaný hormony! Netušil jaký druh lásky k Sasukemu chová, věděl ale, že by ji nejraději zadupal. Unaveně se svezl na postel. Krvavé ruce si otřel do už tak špinavého polštáře. Vzdychl. Celá situace se mu začínala vymykat z rukou. Tedy, ne že by ji v rukou někdy měl, ale do této chvíle alespoň necítil žádné záchvěvy vzrušení. Taky je dost možný, že se z něj stával masochista. Sasuke k němu nikdy nebyl jemný a on přesto cítil to teplo, rozlévající se mu po těle. Br.

***

Naruto se kousl do rtu. Od minula vnímal Uchihovy doteky jinak. Začínaly se mu líbit! Proboha, je z něj zvrhlík! Teď, když cítil Sasukeho rty na svém krku, měl co dělat, aby nezavzdychal. Najednou ho ty jemné rty laskat přestaly.

„Usuratonkachi, to je ono,“ pousmál se Sasuke svým pověstným úšklebkem. „Líbí se ti to.“

„To sotva,“ zavrčel nesouhlasně blonďáček.

„No jistě, proto se koušeš do rtu a proto mě tvůj kámoš tlačí do stehna?“ zvedl obočí Uchiha, ale na odpověď nečekal. Sklonil se nad něj a uzamkl jejich rty v polibku. Ačkoliv byl Naruto netečný, on ho pobízel ke hře. Nikdy to neudělal, za celou dobu, co tu Uzumakiho měl, mu bylo jedno, jestli se mu to líbí nebo ne, ale teď, když viděl, že si to i proti své vůli užívá ho chtěl přimět k akci. Jazykem mu obkresloval konturu rtů, občas mu jemně sál jeden z polštářků, dokud jeho činnost nesklidila úspěch. Naruto jemně pootevřel rty a v tu ránu v nich ucítil Sasuke jazyk, jak si pohrává s tím jeho. Netrvalo dlouho a i on se zapojil do polibku. Pak už byl jen krůček k tomu, aby byl aktivní i v jiných věcech než bylo políbení.

Poslední vzdech, poslední zasténání a oba vyvrcholili. Zpocení leželi vedle sebe a vydýchávali se. To bylo poprvé, co si to Naruto užil, co ho to nebolelo. Zavřel oči. Jak mohl dopustit, aby se to stalo? Aby se podvolil?

„Takhle to bylo mnohem lepší,“ řekl do ticha Sasuke. Doteď měl v mysli nedávné milování. Tak vzrušující a tak krásné. Kdo by si jen pomyslel, že by to mohlo být ještě lepší než to doposud bylo. Jeho vůle ovšem byla narušena. Naruto ji nalomil. Stalo se to, co nechtěl. Výčitky. Svědomí. Lítost. Teď si nebyl tak jistý tím, že ho předá organizaci. Na druhou stranu věděl, že je to jeho povinnost. Poslední jinchuuriky je vedle něj, bezbranný. Unaveně si povzdechl. Bylo pohodlnější, když byl blonďáček netečný, to ho alespoň nezajímalo, jak skončí. Tedy, ne úplně nezajímalo, ale netrápil se tím.

„Musim jít,“ zamumlal, vstal a oblékl se. Pohlédl na Naruta, jak tam klidně leží. Vyrýval si jeho obličej do paměti. Nechtěl zapomenout, nemohl. „Oblékni se,“ poručil tím typickým chladným tónem. Naruto to bez řečí udělal.

„Jdeme k Akatsuki?“ zeptal se, když ho Sasuke spoutaného vyváděl z jeho vězení, kde strávil skoro měsíc života.

„Ne,“ odpověděl Uchiha.

„Kam mě to tedy vedeš?“ podivil se Naruto a musel přimhouřit oči před nezvykle ostrým světlem. Stáli uprostřed lesa, kam sluneční paprsky jen lehce prosvítaly, ale i tak to na Uzumakiho bylo až moc. Ten čas, jenž trávil v kobce, si zvykl na tmu.

„Jdi,“ řekl v odpověď Sasuke. Pak ho rozvázal.

„Co? Ale ty jsi říkal, že mě dáš Akatsuki, že zemřu, že…“ nestihl doříct, protože ho umlčel černovláskův prst, přitisknutý na jeho puse.

„Mlč a jdi. Nebudu ti to vysvětlovat, prostě jdi,“ zašeptal Sasuke. To byl jediný okamžik, kdy byl v jeho hlasu slyšet cit. Poté zase nasadil svou ledovou masku. S pohledem upřených ho Narutových očí se přemístil.

„Nejsi tak bezcitný… Díky, Sasuke,“ usmál se pro sebe Naruto a vydal se na cestu domů.