Archiv naší Červené knihovničky

Byl krásný letní den, slunce vysoko na azurově modré obloze štědře rozdávalo své hřejivé teplo a paprsky šimralo tváře lidí. Luxusní jachta se jemně pohupovala na vlnách moře s většinou pasažérů rozvalených u bazénu, či popíjejících u baru. Malý černovlasý chlapec pobíhal mezi nimi ve snaze trochu se zabavit. Jeho otec vzal jeho a zbytek rodinky s sebou na služební cestu, kterou mohli považovat i za svou dovolenou, neboť všechna obchodní jednání firmy se konala na exotickém ostrůvku uprostřed oceánu. Kdo by nebral takovéhle prázdniny? Jenže pro malýho kluka to je nuda. Koho by v jeho věku zajímalo, že loď, na které se plaví, je krásná a nabízí spoustu služeb, že ostrov, kde budou trávit následující dny, je hotový ráj a hotel nemá méně než pět hvězdiček? On potřeboval nějakou činnost, kterou by se zabavil. A nebo nějaký kamarád by taky nebyl k zahození.
„Bráško,“ promluvil kňouravým hláskem k jeho starší kopii. Itachi se k němu otočil s laskavým úsměvem.
„Co se děje, Sasuke?“
„Pojď si se mnou hrát,“ zaprosil klučík a hodil na svého bratra štěněčí pohled.
„Teď ne, Sasuke, nemám teď čas. Běž si hrát sám, já pak přijdu,“ jemně jej odmítl starší černovlásek a otočil se zpět k roztomile vypadající dívce, aby s ní mohl pokračovat v přerušeném rozhovoru. Sasuke se zamračil a s dupáním odešel pryč. Velkýma očima pozoroval dění na palubě. Mezi ostatními lidmi zahlédl rodiče a nadšeně se za nimi rozběhl.
„Mamíí!“ zavýskl a skočil po pohledné ženě.
„Sasuke,“ usmála se na něj a láskyplně jej pohladila po rozčepýřených vlasech.
„Takhle by ses ve společnosti neměl chovat, synku,“ lehce se na něj zamračil otec.
„Ale Fugaku, jen ho nech,“ zastal se Sasukeho jakýsi muž. „Kolik ti je, mladý muži?“ mrkl na chlapce, stále objímajícího svou matku.
„Sedm,“ odpověděl hrdě Sasuke. Včera oslavil narozeniny a nyní si připadal zase o něco důležitěji.
„Páni, to jsi už velký kluk,“ zasmál se onen muž.
„Sasuke, běž si hrát jinam, máme tady jednání,“ přerušil jejich rozhovor Fugaku. Sasuke protáhl obličej. Každý ho vyhazuje a nikdo si ho nevšímá, to je nefér!
„Ale tatí,“ začal namítat.
„Žádný ale, jen hezky běž,“ utnul jeho protesty nejstarší z Uchihů. Sasuke bez dalších slov odešel, malé ručky zatnuté v pěst. Byl uražený a rozhodl se trucovat. Vyrazil proto na zadní část lodi, kde nikdo nebyl. Aspoň ho budou hledat. Vyšplhal se na zábradlí, aby lépe viděl do vody. Třeba zahlédne nějaké delfínky! Trochu se naklonil, ale moc toho neviděl. Zkusil to ještě víc a ejhle! Ve vodě cosi zahlédl, ale jako delfín mu to moc nepřišlo, spíš jako velká ryba. Znovu se vyklonil, jestli uvidí onu věc lépe, ale nikde nic. Naštvaně se zamračil.
„Hej rybo, vylez!“ zahulákal směrem k vodní hladině. Z vody „vykoukl“ šupinatý zlatý ocas a po chvíli i zbytek těla.
„Nejsem ryba!“ zakřičel kluk z moře a ploutví po Sasukem cákl vodu. Malý Uchiha leknutím spadl ze zábradlí na zadek. Vyjeveně mrkal a nechápal, co se to právě stalo.
„Mááámíííí!“ zakřičel, vyskočil na nohy a tryskem běžel k místům, kde viděl své rodiče naposled.
„Co se děje?“ ptala se vyděšená Mikoto, když viděla, jak k ní její mladší syn běží, celý rudý v tvářích. „Bolí tě něco?“
„Mami, v moři je kluk, co má rybí ocas a mluvil na mě! Řekl mi, že není ryba!“ mluvil Sasuke jako o překot a v černých očích mu hrály plamínky nadšení. Všichni okolo na něj stočili svůj pohled.
„Ten hošík má ale bujnou fantazii,“ zasmál se kdosi.
„Zlatíčko, přestaň si vymýšlet, lidé ve vodě nežijí a už vůbec ne s ploutví, ano?“ usmála se na něj shovívavě Mikoto a vlepila mu pusu na čelo.
„Ale já nelžu,“ mračil se Sasuke.
„Běž, tatínek potřebuje v klidu projednat nějaké záležitosti ohledně firmy, chvilku tu s ním pobudu a pak za tebou přijdu a něco si zahrajem, co říkáš?“
„No tak jó,“ přikývl ne moc ochotně malý prcek a sklesle se vydal nazpět. Nikdo si s ním nechce hrát a pak mu ještě nevěří, no tak co to je? Pěkná otrava!
„Hej kluku!“ sykl na něj kdosi. „Já ti věřim, už jsem vo nich slyšel. Jsou to napůl lidi a napůl ryby, takzvaný mořští lidi, chápeš?“
Sasuke se otočil za chraplavým hlasem. Jeho majitel nevypadal zrovna vábně. Na tuhle luxusní jachtu se hodil jako pěst na oko.
„Mořští lidé?“ zopakoval zvědavě.
„Jo, legendy říkaj, že ve zdejších vodách tu žijou už vod nepaměti, špitaj si to i místní domorodci. Ale zatím je nikdo neviděl, jen jednou  kdysi dávno. Jeden mladej z vostrova uviděl tu nejkrásnější holku pod slunce a hned se do ní zamiloval, jenže háček byl v tom, že ono patřila k mořskejm lidem. Nakonec spolu skončili, ona se zbavila vocasu a stal se z ní člověk. Lidství prej získala díky tomu, že von byl její spřízněná duše,“ dovyprávěl příběh stařík.
„Páni,“ vydechl Sasuke. Chlapík se hrdelně rozesmál.
„Ale neber to moc vážně, lidi toho napovídaj,“ mávl ještě rukou než zmizel mezi lidmi. Černovlásek za ním fascinovaně hleděl. Jestli tu vážně žijí ti mořští lidé, musí to zjistit! Rozběhl se na své pozorovací místo, opět vylezl na zábradlí, tentokrát však ještě výš, aby se mohl více naklonit. S přimhouřenýma očima sledoval celkem klidnou hladinu. Sem tam nějaká vlnka, ale jinak nic. Ani jediná rybka, natož rybo-člověk. Zničehonic sebou loď nečekaně trhla, protože vjela na jednu z větších vln a malý Sasuke ztratil rovnováhu. S výkřikem přepadl přes palubu rovnou do nekonečného oceánu. Potopil se. Kopal nohama, máchal rukama ve snaze se dostat na hladinu a křičet o pomoc, vždyť se utopí. Neumí plavat! Na malou chvilku se dostal na vzduch, ale to sotva stačilo na pořádné nadechnutí. Znovu se potopil. Už nemohl, potřeboval vzduch. Cítil, že to již nevydrží. Najednou se kousek od něj něco zalesklo. Nevěděl, co to bylo. Viděl rozmazaně a pomalu ztrácel vědomí. Poslední co viděl byly velké modré oči a zářivé blond vlasy. Cítil, jak ho uchopily čísi ruce, ale pak… pak už vnímal jen tmu. Propadl se do sladkého bezvědomí.
„Sasuke,“ doléhalo k němu zdálky.
„Zlatíčko, prober se.“
„No tak, Sasu.“ Kdosi jej jemně popleskal po tváři. Víčka se mu zachvěla, než konečně odhalila černé hloubky jeho očí.
„Miláčku, jsem tak ráda, že jsi v pořádku!“ objala ho zprudka jeho matka a se slzami v očích si ho prohlížela. Zdál se být v pořádku. Sasuke byl zmatený, nevěděl, co se stalo. V mysli mu však vyvstal obraz osůbky s blond vlasy. Nechápal, co by to mohlo znamenat.

O 11  let později

Vítr si lehce pohrával s jeho vlasy, jež mu cuchal. Slunce pomalu zapadalo a on stál na molu a rozhlížel se kolem sebe. Na tohle místo si matně vzpomínal. Byl tu, když mu bylo asi sedm let. Tenkrát tu strávil prázdniny s rodinou bez jakýchkoli starostí. Nyní, když měl čerstvých 18, tu byl pracovně, vyřídit za otce jakési finanční transakce. Občas mu ve firmě pomáhal, byla to pro něj skvělá praxe do budoucna.
„Sasuke-kun!“ Ozval se mu za zády hlas jeho spolupracovnice, dá-li se to tak nazvat. Ta dívka byla stejně stará jako Sasuke a on ji měl na starost. Měl jí ukázat, jak to chodí v obchodních záležitostech apod. Musela se totiž zaškolit. Pravdou však bylo, že mu šíleně lezla na mozek. Tak otravnou bytost snad ještě nepotkal.
„Sakuro,“ řekl teatrálně se stopou rezignace a lhostejnosti v hlase. Ani se k ní neotočil, nestála mu za pohled.
„Co tu děláš? Pojď, vrátíme se do hotelu, zajdeme si na večeři a pak můžeme posedět v baru, co ty na to?“ usmívala se na něj zelenooká slečna a rukama ho chytla kolem pasu. Bylo veřejným tajemstvím, že se mladého Uchihu snaží dostat, jak do postele, tak do chomoutu.
„Ne, díky,“ chladně ji odmítl a odstrčil její ruce pryč od svého těla. Nesnášel, když na něj někdo jen tak sahal a narušoval mu tak osobní zónu. U Sakury Haruno to platilo o to víc.
„Ale… přece tu nebudeš jen tak stát, ne?“
„Ano, to budu. A už jdi, chci být sám,“ odvětil naprosto klidným hlasem Sasuke. Dál s ní odmítal diskutovat. Sakura si povzdechla, to bude ještě tvrdý oříšek. Se zhrzeně svěšenými rameny odešla a mladík si mohl oddechnout.
Za tu dobu, co se tam ti dva bavili, už sluníčko zapadlo a snášela se tma, jež zde na Ostrově zázraků – jak mu místní přezdívali – byla hustá a nepropustná, jen hvězdy a měsíc zářily. Kouzelná podívaná.
Sasuke se pomalým krokem vydal dolů z mola. Chtěl se projít po pláži, cítit chladný písek pod bosýma nohama a nechat si je omývat slanou vodou. Vládnoucí tma a ticho dodávaly okolí tajemnou až mystickou atmosféru. S myšlenkami volně se toulajícími kráčel po tichém pobřeží. Najednou jeho zrak upoutal jakýsi stín. Nejspíš někdo další, kdo se chtěl jen tak procházet a rozjímat, napadlo ho. Neměl v plánu měnit směr své trasy, proto šel dál k místům, kde byla ona postava. Čím blíž byl, tím víc bylo rozpoznatelné, kdo to je. Kluk. Zlatavé vlasy se mu v záři měsíce leskly a z očí mu sršely jiskřičky nadšení. Díval se přímo na Sasukeho a tvář mu zdobil jemný úsměv. Byl krásný. Sasuke chtěl jen projít, ale něco jej zadrželo a donutilo ho prohlídnout si neznámého pořádně. Zarazil se.
„Já tě znám,“ slyšel vlastní hlas. Nehodlal to říkat nahlas, prostě to z něj nějak samo vylítlo.
„Pamatuješ si mě?“ usmál se ještě víc blonďáček.
„Takže jsme se setkali, není to jen můj dojem,“ broukl s kamennou tváří Sasuke, která u něj byla typická.
„To si piš, že není. Zachránil jsem ti život, to už něco znamená, ne?“ zasmál se zvonivě modroočko. Sasuke vyvalil oči, čímž ztratil svou obvyklou masku. V hlavě se mu vynořila skrytá vzpomínka na den, kdy málem zemřel. Den, kdy ve vodě zahlédl kluka s rybím ocasem.
„To ty?“
„No jasně, bylo mi líto nechat tě žralokům, i když jsi mě předtím urazil,“ přikývl mladík a palcem nohy kreslil do písku různé symboly.
„Ale…“ Uchiha se zahleděl na jeho nohy. Nejspíš měl jako malý vážně velkou fantazii.
„Ah, no jo,“ zase se zasmál blonďák. „Mám nohy, občas se ve vodě dost nudim, tak si zajdu ven, je moc fajn moci běhat, skákat, kopat do písku a tak, nemyslíš?“
Sasuke se cítil dost zmateně. Znamená to tedy, že mořští lidé fakt existují? Že si nikdy nevymýšlel, když vyprávěl o svém zážitku? Je to vůbec možné?
„Vnímáš?“ přerušil tok jeho myšlenek jeho dávný zachránce. Teprve nyní si černovlásek uvědomil, že druhý mladík je u něj příliš blízko. Jejich obličeje dělilo sotva pár centimetrů.
„Říká ti něco pojem osobní zóna?“ odstrčil ho jemně od sebe a s překvapením zjistil, jako moc je pokožka chlapce sametová.
„Ne,“ zněla prostá odpověď. „A jináč... jsem Uzumaki Naruto.“
„Dík za záchranu života, Naruto.“
„To nestálo za řeč,“ usmál se blonďáček. „Ta holka s vysokým čelem na molu byla tvoje přítelkyně?“
„Sledovals mě?“ Sasuke nevěřícně lapl po dechu. Ten kluk ho fascinoval čím dál víc.
„Jen jsem něco zahlídnul…“ odpověděl neurčitě Naruto a nevinně na měj zamrkal safírovýma očima.
„Nemůžu ji vystát,“ řekl nakonec Uchiha. Naruto znalecky pokýval hlavou.
„Jsi teda gay?“
„Nezdá se ti, že jsi trochu moc zvědavej?“ zamračil se na něj Sasuke. Co ho to popadlo, takhle se ho vyptávat, je snad u výslechu?
„Hele, lidi mě fakt berou, ale s žádným jsem ještě neměl možnost mluvit. Vždycky je jen poslouchám a pozoruju, když jsou na jachtách a tak…“
„Ale do mého soukromí ti nic není,“ mračil se dál Sasuke.
„Takže jsi,“ konstatoval suše Naruto.
„Máš snad šestej smysl?“ zabručel černovlásek a z očí mu metaly blesky. Na jednu stranu se mu ten kluk před ním děsně líbil. Bezprostřední, usměvavý a krásný. Ale na druhou stranu mu lehce brnkal na nervy.
„Možná,“ zazubil se na něj Naruto. „Jaký to je políbit člověka?“
„Eh…“ Sasuke se cítil už poněkolikáté za krátkou chvíli zaskočen. „Je to… hezký.“
„To byla dost obsáhlá odpověď,“ zamručel sarkasticky Naruto.
„Nedá se to popsat, to se musí zažít. Někdy to je jako výbuch sopky, někdy to je jako by ti po těle putovala žhavá láva, někdy to je dost děsný. Záleží na tom, s kým se líbáš.“
„A jaký by to bylo se mnou?“
Uchiha se div neskácel. Co myslí tou otázkou? To se mu tu nabízí??
„Nevim,“ odpověděl lehce přiškrceně.
„Polib mě…“ Naruto se na Sasukeho díval svýma jiskrnýma očima, ve kterých se zračila zvědavost smíšená s touhou a na tváři mu hrál nevinný úsměv. Sasuke na něj mlčky zíral. Když to udělá, co se stane? Nic, tak proč jej nepolíbit? Lehce se k němu sklonil, rukama si jeho obličej přitáhl k sobě, dokud se jejich rty nesetkaly v přímém kontaktu. Bum! Oběma projela dosud nepoznaná energie, jejich těla vibrovala, jejich rty žhnuly. Jazyky se nenasytně proplétaly a ždímaly z polibku co nejvíc. Vášeň oba dva spalovala a oni si tak připadali jako uprostřed ohně, kde plameny požírají každičký kousek vašeho těla. Něco tak úžasně vášnivého a magického nezažil ani jeden z nich.
Konečně se od sebe odtrhli. Rty měli opuchlé z nekonečně dlouho trvajícího polibku. V očích se dala číst touha.
„To bylo… neskutečný,“ vydechl Naruto a svalil se do písku. Sasuke si sedl vedle něj. Líp by to říct nedokázal.

Uběhlo několik dní, které trávili kluci spolu. Sasuke šel vždy po jednání a schůzkách za Narutem k moři. Bylo až podivující, jak moc si rozuměli, každý byl zcela odlišný. Byli jako den a noc, oheň a voda. Přesto se skvěle doplňovali a překážkou jim nebyl ani fakt, že Naruto není tak úplně člověk. No ale, ne nadarmo se říká, že protiklady se přitahují, nejspíš to vážně platí. Uzumaki Sasukemu vyprávěl o svém životě v moři. O různobarevných rybách, krásných útesech, lesklých perlách a o vzteklých žralocích. Také mu pověděl jak to doopravdy je s jeho možností vstoupit na pevninu. Ploutve se může zbavit jen člen podmořského královského rodu, kam on shodou okolností patřil. Povídačky o tom, že to dokáže jen když najde spřízněnou duší, byly lež. Lidé si je vymysleli, nejspíš z představy té velké romantiky. Navždy se ale své podstaty vzdát nemůže. Minimálně jeden den v měsíci musí strávit v moři, z kterého načerpá novou energii. Celé to znělo pohádkově, ale stejně to byla pravda. Kdo by to byl řekl, že na světě jsou věci nad naše chápání? K jejich polibkovému incidentu se však už nevraceli. Nezmínili se o něm ani slovem. Přestože oba cítili to zvláštní napětí a atmosféru mezi sebou, nechali to být. Až do dne Sasukeho odjezdu.
„Naruto, dneska je to naposled, kdy se vidíme, zítra brzo ráno odjíždím,“ řekl Sasuke beze stopy emocí. Seděli v písku na pláži a hleděli na černé moře. Kolem panovala tma.
„Nejezdi,“ pípl tiše Naruto. Srdce mu párkrát vynechalo. Cítil, jak se mu v očích sbíhají slzy. Stal se na tom černovlasým mručounovi závislý. Tolik se na něj upnul, že jen představa, že už tu s ním nebude, jej trhala na kusy.
„Ale já musím, moje povinnosti ohledně firmy jsou už hotové a já se vracím domů,“ vysvětloval tiše Sasuke. Nechtělo se mu blonďáčka opouštět, ale nedovolil si to dát najevo. Vždy si přece zachovával svou nic neříkající tvář. To co cítil uvnitř se nikdo nedozví.
„To ti na mě vůbec nezáleží?“ Narutovu tvář nyní zdobila bolestná grimasa.
„Nechovej se jako malý, od začátku bylo jasný, že tu nebudu napořád.“
„Já… já tě nenechám!“ vykřikl blonďák a skočil Sasukemu na klín. Rukama ho objal kolem ramen a rty se přiblížil k jeho uchu. „Moc dobře vím, že moje přítomnost ti dělá dobře stejně jako mě ta tvoje. Přede mnou se přetvařovat nemusíš.“ Nato jej jazykem oblízl. Nečekal, až Sasuke stihne zareagovat a zmocnil se jeho rtů. Bylo to přesně takové, jak si pamatovali. Vášnivé, nespoutané, divoké. Výbuch sopky. A neskončilo to jen u polibku. Jejich sebeovládání se vytratilo kamsi do dáli a zůstala jen živočišná touha. Chtíč. Jako kdyby si četli myšlenky, přesně věděli, kam sáhnout, jaké místečko políbit, jak se toho druhého dotknout. Dováděli se k šílenství. Nevnímali prostor kolem sebe, nevnímali čas, byli jen oni dva a ten jedinečný okamžik. Pak bylo po všem. Uvolnění a slast se jim rozlévaly po těle a zanechávaly o sobě jemné mravenčení.
„Naruto…“ začal Sasuke, ale modrooký mořský chlapec ho přerušil.
„Já vím, odjedeš.“
„Promiň.“
„Přestaň, jsi Uchiha Sasuke, ten se neomlouvá, nemá to zapotřebí,“ zasmál se Naruto. Za krátkou chvíli, co se poznali, dokázal Sasukeho dokonale poznat. Věděl, jak se cítí i beze slov. Navíc, nějaká vyznání… to se k němu nehodilo. Líbila se mu jeho ledová maska a rádoby žádné emoce. Naruto věděl, jak je to doopravdy, a to mu stačilo. I když ho bolelo, že bude zase sám. Ale… on se s tím smíří, vždyť život není peříčko, je to boj a my ho musíme umět bojovat.

O měsíc později

Už třicet dnů ho neviděl. Nemluvil s ním, nehádal se s ním, nemiloval se s ním. Zdálo se mu to jako mučení. Jsem vážně slaboch, copak mě někdo vážně může takhle dostat?, Sasuke si v duchu stále častěji nadával a slaboch bylo v jeho slovníku dost chabé slovo, oproti jiným, která používal s oblibou. Nenáviděl ten pocit ztráty. Myslel si, že je dost silný na to, aby se nikdy nechoval jako přecitlivělý ňouma, ale ten naivní Naruto mu vážně chyběl. Nejraději by si nafackoval. Každý den se chodil procházet k přístavu, kde vzpomínal na daleký ostrov a chvilky strávené s tím střeštidlem.
Zadumaně zíral do dálky, právě byl zabraný do vymyšlení té nejlepší nadávky, kterou by na sebe mohl použít, když v tom ho polila ledová voda.
„Co to do prdele je?!“ vyjekl nechápavě.
„Čekal jsem lepší uvítání, Uchiho,“ zasmál se jemu tak známý hlas.
„Naruto?“
„Čekal jsi snad někoho lepšího? To tě musim zklamat, nikdo takovej není,“ zazubil se blonďáček a znovu cákl ocasem po Sasukem.
„Co tu děláš?“ zeptal se ho stále vykulený Uchiha.
„No… nebudu ti říkat, že jsi mi chyběl, raději řeknu, že jsem prostě nemohl vydržet představu, jak tě balí ta řůžovlasá otrava,“ vysvětlil prostě Naruto a vystoupil z vody už po nohách, rád se tý ploutve zase zbavil. „Jsi rád, že mě vidíš? Ne, neodpovídej, já vim že jo.“ S tím se mu pověsil kolem krku a nedočkavě jej políbil.
„Naruto, víš, že jsi nahý?“