Archiv naší Červené knihovničky

Moji malí Andílci

Ehm... tak vlastně je toto jistá forma omluvy... zase -.-““““““““

A to jest, že to že Aka-chan opět jede neznamenalo, že něco přibude... Vlastně je to tím, že se pohybuju mezi čtyřmi ‚stavy‘:

• Mode nemocná- to je, když je mi blbě či jsem nemocná a nemám náladu na psaní (tento opět panoval tento týden... hrůůůůza)
• Mode deprese- to je, když mám depresi a to mi ani psát nejde, ani k tomu nemůžu najít chuť (to je obvykle okolo 40% celkového času mého života Dx)
• Mode normální- tj. když jsem v pohodě, ale líná něco spisovat J
• Mode psací- a heuréka, mód při kterém píšu... asi jedna 0.001% případů xD

Takže se opět omlouvám, omlouvám, omlouvám, ale zkrátka se k tomu psaní nedonutím...

Nejhorší je, že já mám vymyšlenejch tolik příběhů kapitolovek, že než já se donutím dopsat jednu mám pět dalších a tak mě víc láká psát ty novější... =.=

...když nad tím tak přemýšlím poslední dobou mi moje mozkové závitky nadobro obsadil můj originální pár Michael×Charles a většinu své nemoci jsem trávila tím, že jsem je ilustrovala...

Pokud vás mám nějak přinutit, aby jste mě nepřizabili, udělám to tak, aby jste na mě byli pyšní.

Takžeee: Na vízo jsem schytala fakt jen dvě dvojky a jednu trojku... jinak deset jedniček... celkový průměr mám přibližně 1.308 a jsem v průměru celé třídy na šestém místě žebříčku prospěchu (počítejte s tím, že na některých stupíncích je víc lidí... i já se o svoje 6. dělím ještě s jedním mladíkem xD) Takže mám pravděpodobně eště vyznamenání.... Juhuuuu!!!

Mno, tím se asi loučím, protože z reakcí Ren-chan vím, že mě pravděpodobně všichni chcete za znovu rozjetí stránek+nula článků stít a mojí hlavu vycpat smradlavou fuseklí a mé vnitřnosti hodit krkavcům a zbytek těla nechat na roztrhání vzteklý pitbullům... nebo tak. Takže se fakt omlouvám a pokusím se sepsat Vězně co nejdřív...

i když bych radši neměla, jelikož mám v poslední době tendenci zabíjet lidi (v povídkách) a to proto, že anime Umineko no naku koro ni zanechává fakticky silný dojem... i když se mi mrtvoly obvykle hnusí, ještě týden po dokouknutí osmého dílu jsem surfovala na internetu a hledala animované mrtvolky... a pak jsem ještě neustále hučela do Mono-onee-chan o tom jak jsou mrtvoly úžasné. A stále jsem svůj názor nezměnila.

Jestli chcete anime, které na vás zanechá fakt silnej dojem, jukněte na Umineko. Rozhodně je to jedno z nejlepších anime co jsem kdy rozkoukala... i když je tam několik příběhů a ten druhej u kterého zrovna jsem, už není tak nestojí za tolik jako ten první... ale těch prvních pět dílů (což je celej první příběh, na kterej navazují ostatní příáběhy)... opravdovém nářez!!!! Aaaaaaach! Mám chuť vidět nějaký pořádný anime-šílený-výraz a několik hektolitříčků krve.... *dala si facku* Ahahaha... už mlčím. *MRTVOLYYY!!!*

Dále...

Upřímnou soustrast. Lighto, Aya no chibi kawaii Tenshi, kurenai no bara... tvoje smrt mě opravdu zasáhla. A i když bych neměla být taková... opravdu ti patří jedna část mého srdce. Doufám, že budeš mít skvělý život shinigamiho a věz, že když tohle píšu do očí se mi nad myšlenkou této ztráty derou slzy... poslední mou šancí udržet tě naživu je časový posun do Japonska, ale i tak je pravděpodobné, že teď, 28.1.2010 v 21:00 v tomto okamžiku, kdy se písmenka objevují na monitoru pod dotekem mích prstů na klávesnici, jsi už pravděpodobně mrtev. Snad je tu poslední možnost... a to, že bychom si spletly datum. I když na to bych neměla vsázet, protože Ren-chan je naprostý odborník na DN a na toto datum jsme se chystaly, už půl roku do budoucnosti. Sbohem Lighte Yagami, budeš navždy žít, jak ve světě nemrtvých- bohů smrti, tak v mém srdci. TToTT Sayonara... watashi no koibito, Aishiterou...

Víc, už nemám o co vás obohatit... proto dočasné sbohem,

Vaše Aya-chan